Nymfomanka II.

(2x) Po pěti a půl hodinách prožitých s reprízou obou dílů řadím Nymfomanku mezi své nejoblíbenější zážitkové filmy. Ona je to prostě skutečně velmi zábavná selanka. Z toho střídání herců ve stejných rolích mám pocit jako z Buñuela, však oni se nejen v tomto směru s von Trierem velmi potkávají. Oba beztak tvoří jen pro to, aby si ze všech a všeho udělali srandu a to je mi sympatické. Na poprvé jsem se sice tolik nepotěšila jinak žánrově vyznívajícím druhým dílem, oproti velmi volnomyšlenkářskému začátku, nicméně režisérská verze tuto negaci hází cele za hlavu. Nového materiálu k vidění je tu až hodina a toto logicky přináší nový pohled jak na celek, tak na druhou polovinu této černohumorné záležitosti. Zdánlivě podivné myšlenky a poselství ze zkrácené verze získávají svou přirozenou argumentaci a své logické místo v ději. Zejména si cením celé linie o potratu, která dotváří postavu Joe naprosto geniálně. Na druhou stranu jsem doufala ve větší množství nového z kapitoly Fido, ale tam už zřejmě nechtěl jít dál ani Lars. Škoda. (05.07.2014)

Nevyrovnaný film (oba díly vnímám jako jedno dílo a proto jsem se podíval vkuse, na "režisérův sestřih"). Připadlo mi to celé lajdácké, levné, na druhou stranu ale ne otravné, a fakt, že mě to udrželo při vnímavosti přes pět hodin, přestože jsem ležel velmi pohodlně v posteli a vypil asi tři piva, něco znamená. Když přemýšlím, co mi ten film vlastně dal, nenapadá mě nic. Všechny ty kecy mezi Joe a Seligmanem jsou tak zjednodušující nebo rovnou banální, a v rámci jednotlivých charakterů obou postav navzájem si odporující, že mě nakonec nepřekvapil ani ten slovutný "nečekaný" závěr. Jakkoli tedy na Nymfomance nemůžu najít nic filmařsky fascinujícího ani ideově hodnotného, nejsem čerstvě po shlédnutí schopný film nějak globálněji zavrhnout, a to především asi kvůli pocitu, že prostě nemám klíč a ten film mi není určen, nedochází mi skoro nic, komunikace neprobíhá, ale cítím, že Trier tomu pomyslnému správnému cílovému diváku něco hodnotného říká. Ale vlastně nevim. // Ještě nesouvisle pár dojmů: Epizoda s Umou Thurman, označovaná mnohými z mých známých za nejlepší, se mě nijak nedotkla. Všechny obrazy s otcem mi připadly trochu malickovské v tom pejorativním slova smyslu. A co celá ta epizoda s jeho umíráním? - nečekal jsem, že se po Pialatově Otevřené hubě dá na to téma natočit něco tak nevyužitého. Dojem nevyužitosti i u epizody, která filmařsky funguje nejlíp - utíkání od dítěte k sadistovi. Potrat provedený vlastnoručně, navíc levou zadní, mi přijde technicky nemožný. Vydírání "pedofila" scenáristicky silně nedotažené. Scéna se lžičkami ze všech zdaleka nejlacinější. Střídání herců různých věků vůbec nefungovalo a ve spojení s ostatními zcizujícími efekty už bylo moc, filmová iluze takřka nenastávala a pornozáběry tomu nepomáhaly (film by se bez nich podle mě docela dobře úplně obešel). Úplně nejvíc přeobsazením za pochodu utrpěla postava Jeromeho, při jeho posledním setkání s Joe pocitově vůbec nevnímám, že je to tatáž postava, jako ve scénách točených s LaBeoufem. Je-li to vše tak proto, že je Nymfomanka jakýmsi meta-filmem (viz. zde Adam Bernau), je to pro mě meta-film nepovedený, zvlášť když si vzpomenu, co už koncem 60. let točil Alexander Kluge. Kdybych to viděl v kině, tzn. kdybych za to zaplatil, asi bych byl rozladěný víc. (28.12.2014)

hajzl! /// Ale po pořádku: Vyjdu-li z axiómu, že podpětihvězdičkový Trierův film je nerealizovatelný, tak Nymfomanička vol. II neexistuje. Banálnost navázání na nabuzující závěr prvního dílu, jakož i neopodstatněnou rozvleklost a fádnost zbývajících kapitol (jakkoli jsou samy o sobě hezky řešené) nedovedu nasadit na žádné apologetické kopyto. Téměř vše je tu přebytečné, jsme pouze zdlouhavě vedeni nějakým dejme tomu vývojem k nutnému vyvrcholení. A má-li i toto být součástí hry, pak smutně konstatuji, že tady už to Mistr překombinoval, ani poukaz na žánrohravost nepomáhá. K absenci páté hvězdičky přispívá i těch několik okatých momentů, v nichž sečtělý moudrý Seligman, projevující dosud mimořádné pochopení, stává se najednou nedůvtipným reprezentantem konvenčních „nezpochybnitelností“, a to pouze proto, aby mohla Joe deklamovat Trierovy jakoby kontroverzní protinázory (z nichž ty na téma „politická korektnost“ jsou běžné a konec konců s nimi lze souhlasit, zatímco u její řeči o údělu pedofila si ani neumím představit, že by s ní rozumný člověk nesouhlasil). A opět- jestli je i toto součástí hry s divákem (jakože asi je), tak už to prostě nezabírá. Dále něco, co se týká spíš celku obou dílů: od začátku (a velmi dlouho) nic nenasvědčuje tomu, že bychom měli něco do činění s nymfománií ve smyslu lékařsky diagnostikovatelné patologicky zvýšené potřeby sexuálního ukojení, ale někdy během filmu se najednou začíná pracovat se samozřejmým předpokladem, že tomu tak od začátku je. Čímž je vyčerpáno vše, co mělo nebo mohlo mít vliv na tak nízké hodnocení z mé strany, nepočítám-li ta asi tři (celkem v obou dílech) místa, na nichž střihačovi fest ujely nůžky (taky záměr? - já už opravdu nevím, co si mám myslet). Dál SPOILERY: Pokud jde o pokračující opracovávání tématu, tak z detailů velmi zapůsobilo mylné vyhodnocení Mesaliny coby Marie (madona s děťátkem), které jsem provedl samozřejmě zrovna tak jako Joe – a (bez ohledu na to, jakou „rouhačskou“ funkci má kontext, v němž se tato postava objevuje) bylo dosti prekérním zjištěním, že domnělá madona je nejen klasickým pohanským motivem kdovíjakého modlářského kultu (na tom by ještě nic zvláštního nebylo), ale že jde prostě o dobové uctivé vyobrazení prachsprosté kurvy - císařovny. Celkem v intencích tematického obsahu celého dvojfilmu. Zpět k celku: V celém druhém díle, většinu jehož děje lze prostě odsunout (ano, třeba vztah s dítětem není bez významu a je podán dobře, ale poněkud se utápí v příslušné epizodě), je důležitý až závěr: předně celá skvence vyústění příběhu až k situaci, v níž Seligman Joe na začátku našel. Celý postup (od opuštění následnicí kvůli Jeromemu, přes neúspěšný pokus o jeho vraždu, až po obojí reakci) je nepatřičně zkratkovitý a postrádá jakoukoli logiku jednání. Tedy se opět chytám na Trierovu hru: ovšemže by bylo snadné, nasadit to celé na přesvědčivě rozpracovaný sledovatelný sled motivací, což ovšem tvůrce se smíchem odmítá a takto defektně nás přivádí k výsledným situacím a obrazům, o něž tu jde: logika děje (jednání) je provokativně nulová, nicméně výsledky, které vidíme, jsou dokonale adekvátním završením příběhu Joe, alespoň tak, jak nám je Trier doslovně ukazuje. No a teď to Seligmanovo finále: Žádný filmový tvůrce mě nikdy tak nenasral, jako Trier touto nechutnou podlostí. Ano, naprosté znechucení, škodolibé rozstřelení diváka, který byť by si i myslel, že vše prohlédl, přece je takto nakonec nachytán na švestkách. Nelze vůbec přijmout, že by tady šlo o nějaké prvoplánové „odhalení pokrytectví“ ve smyslu „podívejme na svatouška“. Takhle by Trier prostě klesnout nemohl a navíc: závěr postavu Seligmana nikoli „odhaluje“, nýbrž zcela popírá. O ono pokrytectví ovšemže jít můž, ale ne Seligmanovo - ten je zde jako postava prostě obětován v zájmu Trierových záměrů s divákem. Pollyjean sice v rozhovoru po zhlédnutí filmu navrhla hledat řešení přísně v logice jednání: museli bychom tedy předpokládat, že Joe či její vyprávění tak na něj zapůsobila, že se v něm během chvíle cosi zásadně zvrátilo (co samozřejmě mohlo být za roky skrytě nadrženo); jenže toto reálně možné vysvětlení je k ničemu ve filmu, nemáme-li pro něj sebemenší zjevnou oporu. Následný postřeh Pollyjean ovšem staví celou věc do jiného světla: Joe přece bezprostředně před tím „učinila rozhodnutí“ (vlastně díky Seligmanovi), že se svou nymfomaničností skoncuje, že od nynějška bude usilovat o jiný, o vlastní život (nebo jak to řekla). Došlo zde tedy k velikému a úplnému vyměnění poloh mezi ní a Seligmanem – jakoby na něj vložila své břemeno, jakoby on byl nakažen tím, jak ona byla jeho prostřednictvím očištěna. (Nemusím zdůrazňovat, že následné zastřelení a útěk (kam?) je každopádně zcela adekvátní.) Což je hezký výklad, ale proti tomu, co Trier se Seligmanem provedl, stejně bezmocný jako kterýkoli jiný. Kromě facky divákovi je to i facka pro Joe – opěrný bod, o nějž se vzepřela a – tohle? Je tedy vůbec nějaká cesta? Ano-li, tedy skutečně jen v samotě. Je tu ale ještě jiný úhal pohledu, který myslím nejspíš měl Trier na mysli, a který jsem si uvědomil až při pročítání recenze, v níž se samozřejmě předpokládá, že Seligman je po celou dobu zástupcem diváka Trierova filmu (i se svými výklady a analogiemi); sám jsem to pocítil jen po wtf scéně zapálení auta, na niž Seligman reaguje zcela v souladu s divákem, ale zpětně vidím tuto koncepci jako nepochybnou. Pak ovšem musíme přijmout, že Seligman zastupuje diváka i ve svém žalostném finále, čímž se ovšem celá věc stává zcela hodnověrnou. Ale aby to nebylo tak jednoduché, Arbiterův všímavý komentář k prvnímu dílu velmi nepříjemně upozorňuje na propriety Seligmanova bytu (návnada – muška visící nad postelí atd. atd.). Každopádně je ale otázka hodnověrnosti Seligmanova konce zcela podružná: Trier tím dovádí k dokonalosti to, o čem píšu v komentáři k prvnímu dílu. Suma: Hodnotím-li film Nymfomaniac vol. I-II pouze "jako takový", čisté tělo filmu, je to z dosud viděných trierovek (evropská trilogie, Prolomit vlny, Melancholia) film nejkonvenčnější a zároveň nejslabší, ač také pěkný. Ale o to tak docela nejde. Je to „metafilm“. Nikdy jsem nevěděl, co si mám představit za slovy „postmoderní film“, teď už to vím: Trierovu Nymfomaničku - pro mne, nevzdělaného, úplně nová komunikační úroveň, založená vlastně na vyčlenění různých možných poloh jak sdělnosti a bytnosti (tj. kvality?) díla, tak jeho přijímání divákem, jejichž fragmentace je spjata s opačným pohybem "defragmentace" (přiznané soubytí poloh, které jedna druhou popírají). A po závěru už jdou jenom titulky, divák je bezmocný. (23.01.2014)

Von Trier to neustál a druhá polovina je výrazně slabší. Popravdě řečeno, jsem rád, že jsem film neviděl v jednom kuse, to už by bylo skoro neukoukatelné. Proč byla nymfomanka Joe chytřejší než Seligman a dovedla i daleko lépe argumentovat? Zapomněl jsem na nějakou vysokou školu z prvního dílu? Pointa mi přišla pitomá, ale třeba chtěl Lars diváky v sále probudit. Asi další mistrův film, který mi stačil jednou. :-/ (30.01.2014)

"Byla jste lidská bytost, která se domáhá svého práva, a víc než to, byla jste žena, která se domáhá svého práva. Dá se tím všechno omluvit? Kdyby šli dva muži chodbičkou vlaku a dívali se po ženách, myslíte, že by se nad tím někdo pozastavil? Nebo kdyby nějaký muž vedl takový život jako vy? A příběh paní H. by byl navýsost banální, kdybyste byla muž, a ten, koho byste dobývala, by byla žena. Když muž z touhy opouští děti, jen nad tím pokrčíme rameny, ale jako žena na sebe musíte vzít břímě viny, které se z vás nikdy nesejme. [...] Bránila jste se proti mužskému pohlaví, které utlačuje a mrzačí a zabíjí vás a miliardy žen ve jménu náboženství, etiky a bůhví čeho."_____ Kdyby výše uvedené bylo zobrazeno autenticky, kdyby Trier byl trpělivý pozorovatel a nikoli prvoplánový provokatér, nebyla by Nymfomanka pouhým konstruktem, který nakonec podvrací samotný záměr. Trier hájí ženu, která je pro něj jen abstraktní ideou. Postavy jsou teze, které v zásadě utvářejí film jako života zhusta zbavenou intelektuální hru na interpretaci. Nymfomanka je na jednu stranu sofistikovaná, na druhou stranu neuvěřitelně povrchní. Jistě, někdy i protest samotný může mít svoji sílu a můžu si myslet, že by Trier s Flaubertem prohlásil "Joe jsem já", jenže na rozdíl od Flauberta je Trier příliš uzavřen v slonovinové věži své hlavy a Nymfomanka tudíž zůstane jen nabubřelým ozvukem jeho ega. I postmoderna se musí nakonec kořit životu. Komentovat jednotlivé pasáže (a že právě o ty má jít!) včetně logicky uzavřeného závěru (Joe je symbol totální svobody) je zcela zbytečné. Neříkají totiž v zásadě vůbec nic. A pokud ano, pak je to natolik zbastardizováno, že dám raději přednost jinému umělci s vyzrálou vizí, který nemá potřebu si před divákem stále na něco hrát. (28.05.2016)