Nymfomanka II.

"Byla jste lidská bytost, která se domáhá svého práva, a víc než to, byla jste žena, která se domáhá svého práva. Dá se tím všechno omluvit? Kdyby šli dva muži chodbičkou vlaku a dívali se po ženách, myslíte, že by se nad tím někdo pozastavil? Nebo kdyby nějaký muž vedl takový život jako vy? A příběh paní H. by byl navýsost banální, kdybyste byla muž, a ten, koho byste dobývala, by byla žena. Když muž z touhy opouští děti, jen nad tím pokrčíme rameny, ale jako žena na sebe musíte vzít břímě viny, které se z vás nikdy nesejme. [...] Bránila jste se proti mužskému pohlaví, které utlačuje a mrzačí a zabíjí vás a miliardy žen ve jménu náboženství, etiky a bůhví čeho."_____ Kdyby výše uvedené bylo zobrazeno autenticky, kdyby Trier byl trpělivý pozorovatel a nikoli prvoplánový provokatér, nebyla by Nymfomanka pouhým konstruktem, který nakonec podvrací samotný záměr. Trier hájí ženu, která je pro něj jen abstraktní ideou. Postavy jsou teze, které v zásadě utvářejí film jako života zhusta zbavenou intelektuální hru na interpretaci. Nymfomanka je na jednu stranu sofistikovaná, na druhou stranu neuvěřitelně povrchní. Jistě, někdy i protest samotný může mít svoji sílu a můžu si myslet, že by Trier s Flaubertem prohlásil "Joe jsem já", jenže na rozdíl od Flauberta je Trier příliš uzavřen v slonovinové věži své hlavy a Nymfomanka tudíž zůstane jen nabubřelým ozvukem jeho ega. I postmoderna se musí nakonec kořit životu. Komentovat jednotlivé pasáže (a že právě o ty má jít!) včetně logicky uzavřeného závěru (Joe je symbol totální svobody) je zcela zbytečné. Neříkají totiž v zásadě vůbec nic. A pokud ano, pak je to natolik zbastardizováno, že dám raději přednost jinému umělci s vyzrálou vizí, který nemá potřebu si před divákem stále na něco hrát. (28.05.2016)

Druhý díl si to jede na stejné vlně jako předešlý. Zcela určitě by mohly být díly spojeny v jeden film, ubrat na stopáži a pak by se jednalo o koukatelnější podívanou. Nechal bych z tohoto dílu určitě lžičkovou scénu. Na druhou strany reklamní řeči o opravdových orgasmech bych bral trošku s rezervou. Zase tolik šokující to není a hranice mezi filmem a pornem nadále zůstává poměrně zřetelná. Tenhle film ji určitě neprobořil, i když místy odvaha nechybí. Pro mě film na jedno podívání a je docela možné že se s Larsem budeme do budoucna spíše míjet než potkávat. 50% (18.05.2014)

Mé nadšení z první Nymfomanky by se dalo vyjádřit tím, že na druhý díl jsem do kina nevyrazil, nýbrž v klidu a bez většího zájmu jsem si na něj čtyři měsíce počkal. A podobně bez zájmu jsem s ním strávil dvě hodinky, při nichž jsem kontroloval hodinky častěji, než je zdrávo. Něco v tom samozřejmě je, protože Trier hloupé prázdnoty netočí, a závěr celkem tne do živého, ale mně prostě tentokrát pravidla jeho hry nevyhovovala. (12.04.2014)

Viděl jsem a komentuji pouze režisérské verze obou částí. Divácky neuspokojivé vyprávění o rozličných způsobem tělesného (sebe)uspokojování pět a půl hodiny konfrontuje dvě největší témata všech freudiánských režisérů – sex a smrt. K nejvýraznějšímu prolnutí obojího dochází během drastického autopotratu, na jehož konci se Joe zachvěje vzrušením, a v kapitole s umírajícím otcem, jejíž černobílý obraz a citově vyděračský tón působí tak (pseudo)artově, že jde nejspíš o jednu z mnoha Trierových taktik, jak divákovi upřít to, co by si přál. V průběhu obou filmů k navození pocitu nepohody, která znemožňuje nerušeně konstruovat fabuli, používá rušivě mnoho odboček, pomyslných závorek, skoků v čase nebo změn ve stylu vyprávění. Hypermediální encyklopedické vrstvení informací může připomenout Zanussiho, tematizace fetišů a nestálé identity Buñuela, komorní partnerská soda Bergmana a spirituální vzruchy zas Tarkovského (včetně přímé citace Zrcadla). Tato eklektická a intermediální kompilace stylů je sice semknutá rámcovým vyprávěním, ale koherentním tvarem bych ji nenazýval. Jak by taky mohl být koherentní film, který je vystavěný jako dialog dvou zdánlivě neslučitelných světonázorů (asexuál a nymfomanka), do něhož se Trier navíc neustále snaží zapojit i diváka. Ať prolomováním vizuálních tabu (názornější potrat jsem zatím ve filmu neviděl) nebo bouráním čtvrté zdi mezi fikcí a realitou (záběr kamery v zrcadle, zřetelné paralely mezi provokativně svobodomyslnými názory Joe a samotného Triera). Přes všechnu sexuální explicitnost a do extrému dovedenou kalvárii protagonistky mi nakládání s ženským tělem přišlo méně vykořisťovatelské než třeba v Životě Adele. Ačkoli se žena zejména v první části několikrát mění v sexuální objekt a její štěstí je po většinu filmu závislé na výdrži, dostupnosti a schopnostech muže, její zobrazování častěji než příjemné pocity vyvolává bolest, soucit nebo znechucení. V tomto kontextu je možná nejpřínosnější scénou režisérské verze již zmíněný potrat, demonstrující s otevřeností, která bude, domnívám se, nepříjemná zejména mužům, jak vyhrocených podob může nabýt napříč oběma filmy hájené právo ženy nakládat s vlastním tělem dle uvážení. Ukazování toho, co nechceme vidět, je zde úzce spjato s úvahami nad tím, o čem nechceme přemýšlet. Taková provokace má podle mne smysl. Stejně jako celá Nymfomanka. 75% za I. část, 80% za II. část. Zajímavé komentáře: Radko, mcb, Mouzon, Madsbender, Artran, Othello, Aelita, elgreco (17.09.2018)

(I. část) Intelektuální a přitom přirozeně lidská debata neposkvrněného analytika a nymfomanky zpytující své svědomí pokračuje. Druhá část Trierova chytlavého a poutavého díla nabourává hranice možná ještě více než ta první. Místo aby Joe s věkem zrála a nabývala společensky korektní formy rozumu, ona právě naopak vyzrála do stavu, kdy společnost opouští. Její choutky se stávají perverznejšími, uspokojení však zeslabuje. Joe je chladná, ale ne bezcitná, nejspíš ani ona sama úplně nechápe své pocity. Zajímavé je, že ač od Seligmana nečekáme nic jiného, než chápavou a smysluplnou analýzu, i s ním se nakonec stane něco... Vlastně černohumorného. I když druhá část Nymfomanky už není tolik úderná, je stále zajímavé zamýšlet se nad charakterem Joe a analyzovat její dialog se Seligmanem. Čtení mezi řádky není tak složité, nemyslím si, že by Trier ochcával publikum jen proto, že může, naopak jeho Nymfomanka je poměrně přístupné a zároveň vůbec ne povrchní dílo. Hodnocení celku: 8/10 (28.05.2014)