Ja, Olga Hepnarová

Vadila mi na tom nejedna věc. Jak každá druhá scéna „jakože artově“ trvala o pár desítek vteřin déle, aniž by to bylo opodstatněné tím, že by říkala něco nového. Postsynchrony, které sice jsou vysoko nad tuzemským „standardem“, ale stejně speciálně v emočně vypjatých scénách bije do uší, jak dabérka není na stejné vlně jako představitelka hlavní role. Že oběti nejsou alespoň zmíněny jménem, že je to až příliš velká sázka na jistotu odkoukaná u úspěšných vzorů (ano, v mnoha ohledech to kráčí ve šlépějích Idy)… No, hodně by toho bylo. Přesto se mi autoři dostali pod kůži. Má to vynikající podprahovou tenzi à la Capoteho/Brooksova klasika, v našem filmu takřka nevídaný fakt, kdy autoři nemají zapotřebí vše říci slovy jak v rozhlasové hře, několik neskonale silných scén (v čele s rozpravou s obhájcem), celková ambivalence nechávající mnohé čistě na divákovi a především výtečnou Olszańskou, která to s přehledem táhne i v problematičtějších úsecích. (29.03.2016)

Příběh Olgy Hepnarové, dívky, která žila ve světě bolesti, utrpení a nepochopení, lze vnímat především jako obžalobu tehdejší společnosti, která se svou lhostejností a nezájmem sama odsoudila ke smrti. Memento, pramenící z hrůzného činu, vykonaného na nevinných lidech, dává na srozuměnou, že lidé jako Hepnarová překročili úzký práh mezi životem a smrtí, mezi sebou a druhými. (22.03.2020)

Bolestivý příběh v chladných tónech černobílého obrazu. Je pravděpodobné, že osud vnějšně přitažlivé Olgy se do jisté míry vnucuje jako ublížená nebo politováníhodná postava. Naproti tomu všichni ti zmasakrovaní jsou zde bezvýznamní. Řídit se podle děje filmu, co se vlastně dělo v jejím nitru je pouze spekulace. Možná, že chtěla se sebou něco udělat, či něco změnit, ale nevěděla jak na to. Nabízí se otázka, jak bych asi smýšlel, kdyby zabila někoho mého bližního. Inu, škoda všech životů, včetně těch nevinně zabitých. (12.07.2016)

Na filmové spracovanie príbehu o Oľge Hepnarovej som bol veľmi zvedavý, dokonca by som ho označil za jediný film z českej produkcie, na ktorý som sa kedy skutočne tešil, no a výsledok ešte predčil všetky moje očakávania. O ten príbeh tu nakoniec vlastne ani tak moc nejde, čo ma ale neprekvapilo a ani o dôvodoch hlavnej hrdinky pre vykonanie takéhoto činu sa tu tiež moc dozvedieť nedá, ale filmu to vôbec neškodí, možno práve naopak, aspoň je to iné, než väčšina podobných filmov. Najväčším kladom je tu bezpochyby samotná hlavná hrdinka, Michalina Olszańska mi tu prišla úplne dokonalá, nielen sa na ňu dobre pozerá a ani charizma jej nechýba, ale toho inteligentného introverta a psychopata zahrala úplne dokonalo a aj mnohé jej repliky som si dokázal užiť, hlavne na súde. Jedine toho sexu a navyše lezbického sa mi tu zdalo už trochu moc, ale aj s tým som už nejak počítal, takže ma to ani nerušilo. Čo sa týka réžie, tak vytknúť môžem jedine niektoré zbytočne predlžované scény, s čím bežne nemám problém, ale tu to bolo viackrát čisto samoúčelné bez akéhokoľvek významu, ale inak môžem len chváliť, atmosféra je perfektná a vizuálna stránka tiež, tie zvolené uhly kamery sa mi veľmi páčili, dokonca ešte aj ten samotný útok na nevinných civilistov, od ktorého som nič nečakal tu bol zaujímavo natočený. A čiernobiele prevedenie bolo tiež dobrou voľbou. Takže síce by som tu vedel vytknúť pár detailov, ale inak o plnom hodnotení vôbec nepochybujem, bolo to vynikajúce, žiadny český film natočený minimálne za posledné polstoročie ma tak nenadchol a ešte si ho určite viackrát pozriem. 87% (23.06.2016)

Tak se nám tu po letech vynořil další ,, krátký film o zabíjení''. Ačkoliv by mu šlo mnohé vytknout, v našich vodách je rybka nevídaná, něco skoro jako latimérie... Olga Hepnarová je celkem dobře známá široké veřejnosti. Přeci jen je v topce našich nejznámějších masových vrahů a zároveň je v topce těch co dostali za svůj zločin trest nejtěžší. Noviny a časopisy navíc rádi čas od času tyto ,,mordhitparády'' oživují či připomínají. Film se celkem věrně drží všech faktů ze života této masové vražedkyně a místy je dokonce slovo od slova citována (nejen ona). Ona hromadná vražda nevinných lidí čekajících na tramvaj není vyvrcholením filmu jak by divák čekal, ale jen jednou z epizodek činů, které Hepnarová provedla. Mnohem větší prostor je zde věnován jejímu duševnímu stavu a sexualitě. Ačkoliv nebyla u Hepnarové duševní nemoc prokázána a poslední posudky lékařů hovoří o jejím stavu ve smyslu, že duševní poruchu a přeměnu v někoho jiného simuluje, vzbuzuje tato postava řadu otázek. Byla by jiná, kdyby zažila opravdovou lásku? Od rodičů, od partnerky? Nebyla tam prostě velká shoda jejích negativních zkušeností s lidmi s nějakou duševní poruchou? Dnes se lze jen těžko dohadovat. Souhlasím s tím, co píše David82, někde se na tu artovní pilu opravdu trochu až moc okatě tlačilo. Na druhou stranu to černo-bílé pojetí a zejména dokonalé reálie u člověka občas opravdu navodily dojem, že kouká na něco z první poloviny sedmdesátých let. Možná je škoda, že tvůrci nezobrazili poslední minuty Hepnarové jak skutečně probíhaly. Film se k ní v tomto ohledu chová opravdu kavalírsky. Není tam nic o pokousání člena eskorty, nalomeném malíčku kata i o náhlém se uvolnění a odevzdání těsně před popravou, kdy se znečistila obsahem svých útrob... ne v tom není ani morbidita, ani nějaká úchylka z mé strany. Soud k smrti odsoudil člověka, který tvrdil, že nezemře a že se smrti nebojí. Který ji chtěl jako cíl svého žití a který s ní počítal. Proto si myslím, že ta svědky doložená náhlá, poslední nehraná živočišná chuť po životě měla mít ve filmu více prostoru. Každopádně hodně zajímavé dílo a rozhodně si zaslouží vysoké hodnocení. Dávám za 4 kanystry s naftou. * * * * (01.07.2016)