Ja, Olga Hepnarová

Zfilmovaný deník bez hlubších souvislostí, který divákovi místo ucelené rekonstrukce á la Hořící keř nabídne pouze umaštěné a pořádně zakouřené fragmenty, útržky a střípky, které víceméně drží pohromadě až v samotném závěru. Nebylo mi z toho dobře po těle a to je pocit, na který nejsem v souvislosti s českým filmem úplně zvyklý. Z letošní české úrody mám zatím pocit, že se v tom našem malém rybníčku začíná konečně něco dít. (20.03.2016)

Postavy, včetně té hlavní, nejsou funkčně naexponované, divákova empatie se tedy nemá čeho chytat a navíc mu to dost znesnadňuje i podivný rytmus uvnitř záběrů, respektive absence přirozenějšího rytmu uvnitř většiny záběrů. Připomínalo mi to kadenci vyskládávání nákupu z tašky. Celkový rytmus vyprávění je podobně zbytečně uspěchaný a monotónní, větší prostor kupodivu dostávají sexuální scény, přestože informační hodnotu mají po prvních pár vteřinách už zanedbatelnou. Snímek nenudí, mě osobně ale opravdu zaujala jen jedna sekvence asi kolem 5. minuty a dvě, tři scény v závěru. Už v průběhu filmu jsem dostal pocit, že je úplně jedno, nakolik je děj vůči skutečným událostem a charakterům věrohodný - i kdyby dokonale byl, stejně jsem se nenapojil, nevěřil jsem ničemu, nebylo mi to umožněno (když Olga řekla, že je otloukánek, překvapilo mě to - divák vlastně neví, jestli s tím může souhlasit, předešlý děj tak moc nepůsobí). Naopak jsem si představoval, jak velice silný by ten příběh byl ve formě povídky, aniž by se musela měnit jediná replika. Místo sledování pitvořící se herečky by si divák/čtenář dosazoval vlastní představy o tváři O. H. Je to vlastně taková "zfilmovaná beletrie", jenomže tím zfilmováním nic navíc nezískala. Naopak. (spoiler) Naprosto fascinující je pro mě scéna, kdy matka Olgy přijde poprvé po jejím činu domů. Z kontextu zatím nevíme, jestli o té události už ví. Přisedne si ke stolu k zbylým členům rodiny, o kterých také zatím nevíme, jestli o činu už ví. Z výrazů tváří se to s určitostí nedozvíme. Snad. Možná. Asi. Sedí všichni chvíli u stolu. A střih. Dokonale bezobsažná scéna. (21.03.2016)

Očekávaný zázrak na poli české kinemotagrafie se nekonal. Podivná nekontrastní černobílá maskující zřejmě nulový rozpočet, to bych ještě bral. Horší je to se scénářem, pokud se Kazda s Weinrebem na natáčení chystali víc jak 5 let, čekal bych, že snímek nebude jen rekapitulací života Olgy Hepnarové z deníku Blesk, ale místy možná hlubší analýzou. Nic. Snímek může být paradoxně úspěšnější u zahraničního publika, které nebude s případem Hepnarová obeznámeno. Dokážu si představit, že nevědět nic a nic se ani pořádně nedozvědět může mít mnohem silnější a poněkud bizarní účinek. Ale abych jen nepindal - zahráno dobře a scéna z vesnické tancovačky s Collegium Musicum na pozadí je výborná. (30.03.2016)

Takové to klišé, kdy fungují detaily ale nefunguje celek. Atmosféra je skvělá, černobílost snímku sluší, a výborná je nejen Michalina Olszańska ale i její dabérka, post-synchrony naprosto přirozené, a to jsem se na ně několikrát soustředil. Bohužel mi to přišlo spíše jako sled scének, a ono vyvrcholení v podobě jízdy mi nepřišlo úplně odůvodněné, tím spíš když mi nebylo jasné, jak moc si Olga zažila a jak moc si vybájila ve své hlavě. 7/10 (03.04.2016)

Stejný případ jako letošní Rodinný film, Polednice a Rudý Kapitán. Obrovský skok oproti tomu, jak vypadá většina dosavadních českých snímků, ale pořád to není dotažené. Je to v kontaktu se světovou kinematografií, ale ještě to s ní úplně nedrží krok. Kdyby se to vyjadřovalo body, je to takových 7/10... Problém je, že u filmů tohoto typu strašně záleží na detailech, aby se nepokazil celkový dojem. Je nutné tvůrcům těchto filmů fandit, aby točili dál a tříbili si styl. Konečně se u nás začíná něco dít, ale rozjezd je lehce kodrcavý. (17.03.2016)