Amatér

Škoda, že má film poněkud přepálenou stopáž a že Kieslowski v jednu chvíli honí hodně zajíců, rozuměj témat, takže se mu poněkud rozplizne to konečné řekněme prozření. Jinak jsem čekal spíš větší problémy hrdiny v závěru, než jen, že odejde manželka, ale tady je to geniálně podané, že za naše chyby, byť nevědomé, mohou platit i druzí. Film má pro mne vlastně dva vrcholy - jeden je na tom festivalu ("Takže ty vlastně točíš to, co je") a druhý je rozhovor s ředitelem v přírodě (Na téma, že každá věc má víc stran pohledu, a nelze vybrat správný, i když si myslíme, že máme pravdu a odhalujeme nějaký zlořád. No jo, ale kvůli vnitřní neopravené zdi se mohla postavit školka, a cihelna sice nevyrobila ani cihlu, ale lidi mají práci a mohou žít. A pak to suďte.) Potěšila mne účast Zanussiho, ale tohle už bylo právě to rozmělňování o tom, proč lidé vlastně točí filmy. Víc se mi líbilo to hlavní téma, že točí svět před sebou, ale zapomíná na ten kolem sebe a že točí prostá dramata, ale zapomíná i na to milé, příjemné a veselé. Než tedy začne točit sám sebe. Herecky je to naprosto dokonalé a všem těm hercům jsem jejich role naprosto věřil. Stuhr jako zapálený amatérský filmař je dokonalý, jak se o vše zajímá, chce o tom vědět co nejvíc, jak fungují kamery, střih, ano, takhle se chová někdo, koho jeho vášeň a koníček pohltí. Mimochodem, pobavila mě scéna, jak na festivalu v komunistickém Polsku v zákulisí popíjí Pepsi. jinak je pravda, že film nabízí spíš otazníky, které se nejspíš honily hlavou i samotnému Kieslowskému, než odpovědi, ale ono je to jak u Bergmana, kterého filmy mi to v jednu chvílu připomnělo - takové to hledání sebe sama skrze výpověď, zpověď, říkejme tomu jakkoliv. (01.08.2022)

Polská Zvětšenina - až pohříchu kammerspielová a jen spoře avantgardní -, jejíž lživost spočívá v následujícím: Nahlíží sice za oponu do zákulisí filmové reprezentace a odhaluje tajemství kamery, ale jen zdánlivě. Divák si neuvědomuje, že zde je ještě další opona, která zůstává neproniknutelná. Můžeme při této příležitosti vzpomenout slavný muzikál Zpívání v dešti, který vtipným způsobem demaskoval počátky zvukového filmu v Hollywoodu, ale při vyprávění o kinematografii třicátých let nezapomněl utajovat postupy kinematografie let padesátých. A totéž platí pro Amatéra, revidujícího hnutí direct cinema prismatem 70. let. (14.05.2009)

Amatér skvěle graduje, takže nakonec jsem zvažoval i o nejvyšším hodnocení. Nicméně ve mně zvítězila počáteční rezervovanost. Maličko mi vadilo, že je vždy snad až moc jasné, co ten film říká, a vše to plyne až moc přirozeně a lehce. Naprostý minimalismus má jistě něco do sebe, ale námět umožňoval i originálnější přístup. Přes tyhle výtky jde jistě o vynikající film, se kterým je dobová československá kinematografie nesrovnatelná. (03.10.2013)

Amatér je především film o podobě normalizace, kterou známe i u nás. Snímek s těžkou, dusivou atmosférou, která ze všeho nejvíc vypovídá o bezejmenném strachu z politického významu zcela nepolitických kroků. Zároveň ale film vypovídá - a to je sympatické - o posedlosti filmovým médiem a umanutosti hledáčkem kamery zachycovat nepřikrášlenou realitu okolo nás. Douglas správně zmiňuje pozoruhodný rozpor, v němž je téma filmové realističnosti předestředno v rámci hraného (inscenovaného) filmu. Kieslowski po celou dobu nevyužije pohledu amatérské kamery (tedy point of view postavy filmu), aby je deklaroval jako součást struktury svého filmu....až na jediný případ, a tím je interpretačně nejzajímavější konec snímku, kdy Filip obrací kameru proti sobě. Pro diváka se jedná na konotační rovině o zprávu o hrdinově sebereflexi. Zároveň jde ale o záběr, který vlastně relativizuje striktní chápání filmové pravdy (Filip začíná vyprávět příběh odznovu a přidává nové podrobnosti, které byly v Kieslowského filmu do té doby vynechány - vypráví tedy zprostředkovaně o selektivnosti filmového vyprávění, které si na narativní rovině vyzobává jen úlomky reality). (07.08.2011)

Jedno ze základních děl polských filmů morálního neklidu, který přinesl Krzystofu Kieslowskemu zaslouženou pověst výjimečného filmaře. Film je ovlivněný Kieslowského dokumentaristickými kořeny, ale přesto ani na sekundu nenudí. Není to prvoplánově zábavná podívaná, spíš společensko-kritická sonda do života stagnujícího Polska konce 70. let. Zároveň je to pocta všem filmovým nadšencům, těm, kteří propadnou světu filmu a jsou mu ochotni hodně obětovat. Hrdina Filip tak propadne kouzlu zachycování světa kolem sebe na filmový materiál, že zaplatí za svou vášeň ztrátou rodinného zázemí a vážnými konflikty v zaměstnání i v soukromí se svými přáteli. Je to film o cenzuře a autocenzuře, kterou si každý filmový tvůrce za totality nosil v sobě a která konec konců v pozměněné podobě existuje v jakémkoli systému. Všude existují dveře, kam je vstup zakázán a za jejichž otevření se platí. Zobrazení reality je někdy bolestivé a nebezpečné. Kieslowski našel v osobě Jerzyho Stuhra vynikajícího představitele hlavní role a byl to zároveň jeden z filmů, který Stuhrovi pomohl v nastartování kariéry. Celkový dojem: 90 %. Film získal velmi slušnou sbírku ocenění na filmových festivalech. Film je zajímavý i tím, že se v něm objevil význačný polský režisér Krzysztof Zanussi. (12.01.2009)