Amatér

Natočit na kameru své dítě, dělníky při tenisu v pracovní době, spokojeného liliputa ve fabrice či sprintující pohřebák? Tak se dá také začít s filmařinou, ale já bych patrně otevřel svou filmografii monumentálním výbuchem Karlštejnu, intergalaktickým útokem ufonů na mormonskou misii v Utahu nebo soubojem Godzilly s Maxipsem Fíkem na Velké čínské zdi. Pokud bych ovšem vlastnil prehistorickou kameru příšerné kvality, tak bych rozhodně nedráždil systém točením nenahozené fasády pošty zezadu, ale věnoval bych se rodině. Pan Mosz si však vybral vlastní cestu, na které poznal cenu svého pochopení a být přítomen jeho prozření nebylo vůbec špatné. (16.09.2013)

Film o opravdové touze filmovat a říkat pravdu, což ovšem v totalitním režimu není možné. Zvlášť když je vaším vzorem Krzysztof Zanussi a jeho Ochranné zabarvení. A jak se na vlastní kůži přesvědčí hlavní hrdina Filip, není to slučitelné ani s poklidným rodinným životem. Říkat pravdu zkrátka něco stojí a je na každém člověku, zda je ochoten takovou cenu zaplatit. (27.03.2008)

Film jakoby jednoduchý a prostý (takový byl Amatér), přitom však mnohovrstevný a rozkošatělý: od teorie filmu, přes vedení socialistického podniku, až po život mladé katolické rodiny. Chtěl bych si jen krátce všimnout poslední vrstvy. Kamera (jako zástupný symbol pro jakýkoli zájem muže o jinou věc nebo osobu mimo rodinu, potažmo mimo ženu) se stává předmětem konfliktu hned na počátku, ještě před vlastním "amatérským filmováním". Je to v okamžiku, když žena nechce, aby se "její" dítě filmovalo nahé. (Amatérově odpovědi: "vždyť je to děvče" už ale nerozumím.) Dalším momentem je rozbití zrcadla, symbolické zničení kamery. Každé další mužovy "úspěchy" a především jeho nadšení pro film a filmování, tj. zvyšování jeho komplexnosti, složitosti a společenskosti, v ní vyvolává znechucení a odpor. A protože již není možno převést vše zpět na původní primitivní rodinou úroveň (muže starajícího se pouze o ženu a dítě – sklenka vodky a televize jsou jistě přípustné), raději odchází. (12.12.2016)

Polská "vlna morálního neklidu" přinesla řadu nových impulsů podobně jako ruská kinematografie gorbačevovské přestavby. Krize komunistických režimů po srpnových událostech v Československu se dále prohloubila a vznikl tak prostor, ale i potřeba pro ještě vyhrocenější kritickou sebereflexi než po Chruščovově projevu na XX. sjezdu KSSS. Kamera a její pohled z tohoto hlediska jaksi spontánně přerůstají do zrcadla společenské kritiky, která od kritických záznamů všedního dne dospívá až k nižším a postupně i jádrovým nomenklaturám všeho druhu. Filmový amatér-panegyrik se svou nesmlouvavou důsledností mění v až takřkadisidenta. Strohý dokumentární záběr se mění ve vlastně rafinovanou poetiku a iluze, že se nejedná o uměleckou reflexi, ale o skutečný příběh, se stává takřka dokonalou. Účinek filmu to jen dále zesiluje a umocňuje. Jerzy Stuhr osvědčil své nevšední kvality i v jiných filmech (např. SEXMISE). Pokud bychom v naší kinematografii hledali srovnatelné paralely, musíme jít dále do minulosti, ke kinematografii vlny šedesátých let (Kožíkova ČERNÁ OVCE, UCHO, BÍLÁ PANÍ, STARCI NA CHMELU). Normalizaci v našem slova smyslu Polsko nepoznalo ani po událostech ledna 1981. A nepoznalo ani srovnatelnou emigraci řady tvůrčích individualit (Forman, Passer, Blažek ad.) v českém a československém rozsahu a dosahu. To ovšem nesnižuje kvality tohoto Kieszlowského filmu a jeho průkazně nadčasovou hodnotu. (20.10.2007)

Nádherné, zmes rôznych pocitov, ktoré vo mne ešte dlho rezonovali. Ide hlavne o obsah. Jedna maličkosť, jeden úmysel a ako sa môže všetko zmeniť a vyvinúť. Chcel len filmovať svoju dcéru a nakoniec sa z neho stáva celkom úspešný filmový amatér. No ale za akú cenu? Všetko v živote niečo stojí, aj nečakaný úspech so sebou prináša svoju temnú stránku.... Tiež sa mi páčilo ako vzdal autor poctu filmu, hlavne v súvislosti s úmrtím tej susedky a smútkom jej nešťastného syna. To bol krásny dialóg. Silný nadpriemer. 85/100 (29.03.2019)