Milenci z Pont-Neuf

V úvodních minutách to vypadá na hodně syrovou nekašírovanou jízdu suterénem velkoměsta, road movie mezi alkoholem nasáklými lidskými troskami, zbídačenými bezdomovci a zoufalci, kteří přežívají ze dne na den. Předpokládal jsem, že uvidím silnou realistickou sociální studii lidí na okraji systému či spíš úplně mimo jeho dosah. Mizera Carax ale záhy uhnul k blyštivým neonům, které mu vytvořily kontrast ke špinavým bezdomovcům, a divákův pohled sklouzne ke gejzírům raket vypálených při velkoryse pojatých městských oslavách. Mezi jejich odlesky na vodní hladině Seiny kličkují Caraxovi hrdinové při jízdě na vodních lyžích. Hergot, co má tohle společného s životní realitou pařížských bezdomovců?! I ti na pomyslném dně společenského žebříčku mají nárok na lásku a bezpochyby ji prožívají, jenže je mnohem drsnější. V jejich světě nebývá prostor pro melodramata a krásně nasnímané poetické obrázky. Carax si lásku svých hrdinů představuje z maloměšťáckých pozic, fakticky nechybí žádné zásadní znaky typické pro kýčovitá melodramata. Zamilovaný párek dělí společenská propast, okolí mu nepřeje, těžká nevyléčitelná choroba sužuje dívku, kterou za minutu dvanáct jen krůček od propasti zachrání zázračná léčebná metoda - nepřipomíná to poněkud Pytlákovu schovanku? Jestli jsou Milenci z Pont-Neuf něčím zajímaví, pak úžasnou proměnou, kterou podstoupila Juliette Binoche. Ze šarmantní krásky se stala vyhaslá a zahořklá troska, ve které by nikdo jednu z nejsympatičtějších hereček nehledal. Vypráví se, že když Audrey Hepburnovou navlékli do nevábného kostýmu květinářky v My Fair Lady, rozplakala se ponížením. Binoche s tím evidentně problém nemá a jde jí o to prodat se jako skvělou herečku, nikoliv jako hvězdu. Carax nabízí ještě jedno plus - působivé záběry pařížských ulic a především mostu Pont-Neuf, který má ve Francii stejný význam jako náš Karlův most. Ten chlad kamenných kvádrů, obrazy majestátních soch, to stopu v divákovi určitě zanechá. Za zmíněné klady ode mě dostane Carax nakonec 55 % celkového dojmu, ale zároveň si z jeho Milenců odnáším přesvědčení, že Carax je na můj vkus příliš manýristický tvůrce a jeho tvorbě se budu v budoucnu spíš vyhýbat. Mimochodem, k jeho necnostem patří i megalománie, protože těch 130 miliónů franků se dalo proinvestovat výrazně efektivněji a rozumněji. Být producentem, děsil by mě Caraxův obraz v těch nejhrůznějších snech. Nejdražší francouzský film by měl spadat do jiného žánru a vypadat trochu jinak... (21.03.2015)

Přebal dvd a titul, který bych při svém putování filmovou džunglí určitě minul, nebýt jednoho neobyčejného člověka. Některé věci a někteří lidé prostě přicházejí v pravý čas. A v pravý čas vstoupila i Michelle do Alexova života. Života, který je špinavý, krutý a bezvýchodný. Života, ve kterém alkohol a sedativa jsou jedinou cestou, jak přežít další den. Jenže když člověk nalezne ying svého yang, i most se pohne. Co pohne, on se roztančí v šíleném rytmu valčíku říznutého punkem za doprovodu prskajících rachejtlí a stříkání zpěněné vody. Něco tak opulentně vizuálního jsem dlouho neviděl. Caraxovo neobarokní vidění je strhující, brutální a mnohdy až dechberoucí, aniž by se přitom však zpronevěřil dobrému vkusu. Několikrát jsem si vzpomněl na Aronofského Requiem za sen, kde mi uhrančivá vizualita a práce se střihem navodila podobné pocity. Ale na rozdíl od Aronofského mi Carax nabízí téma a hloubku, kterou jsem u Requiem postrádal. Milenci asi nejsou film, který bude konvenovat každému. Příběh o dvou málem vyhaslých ztroskotancích (téměř antihrdinech) je natočen tak syrově a brutálně, že se člověk kolikrát až ošívá. Ale síla a opravdovost, se kterou tenhle špinavý příběh Carax na plátno zachytil, je prostě neodiskutovatelná. Opravdu vyjímečný filmový zážitek. (11.10.2009)

Na tých pár Caraxových celovečerákoch sa mi páči, že mi pri nich ubieha čas akosi rýchlejšie, ako pri ľubovoľnom 120 minútovom filme akéhokoľvek žánru. Milenci z Pont Neuf je vo svojom jadre klasická romanca, len nesledujeme nastajlovaných príslušníkov vyššej, alebo vyššej strednej vrstvy, ale hneď vyvíjajúci sa vzťah dvoch bezdomovcov. Tí majú šťastie, že môžu obývať pomerne romantické priestory mosta v rekonštrukcii a tak je centrum Paríža dôležitou atmosféro-tvornou zložkou diela. Viem si predstaviť, že pre mnohé ženy musí byť tento film veľká srdcovka. A Denis Lavant je neuveriteľný ksicht, ak by nebol hercom, vesmír by sa proti tomu vzpriečil. (11.05.2018)

Film rozkročený mezi sociálním dramatem a odstíny "amerického" romantického filmu střídá dynamiku i tempo, pouští nám elegie, šanson, rokenrol i diskotéku, doslova i metaforicky. Mezi špínu a bezvýchodnost skvěle symbolizovanou prostředím, ale zejména Lavantem (kterému se to dá na rozdíl od Binoche věřit všechno na 110 %), pronikají magické - a v tu chvíli tedy stěží realistické - momenty; proti svrabu a slepotě stojí náhle neuvěřitelná vizuální show, smutek se míchá s radostí v klišovitém prostředí zdánlivě fatalistického momentu zvaného láska. Ke konci už je film trochu návodný a na pomoc přispěchají dějové náhody. Působí to podobně, jako když skladatel v místě, kde už svou symfonii mohl ukončit, ještě deset minut nechá fidlat orchestr. Zážitek je to ale obecně silný, vizuálně podmanivý, zvláštním způsobem estetický, přičemž Paříž za to může jen zčásti. (11.04.2022)

Romance dětí ulice v konfrontaci s estetickou pařížskou "vlídností." Paříž jako načančaná diva i zlobivá krasavice shlíží na šelest lidství, na rozklad existenčních hodnot, tvrdost a drsnost prostředí. Mučedníci lásky v ochranném závoji přežívají na palubě mostní Noemovy archy, kde se skvrny vnější chudoby prolínají s vnitřním přepychem ryzích citů. Most Pont-Neuf jako "dohazovač" spojující pilíře okrajů společnosti, proplétající ruce dvou osudových tuláků v jejich spálené realitě. Vzkříšení plaváčků ze stoky vnějších trosek a osvobození z okovů zborcenosti v proudech Seiny vstříc novému začátku. (06.04.2014)