Svět patří nám

To, jak pánové blbnou s handgranátem je skutečně nezapomenutelné ale takových scén je v tomhle protiválečném filmu více. Líbí se mi, jak to celé pojali s lehkostí, protože to vyzývání k pacifismu tu není nějaké zásadně drsné, nenutí vás, ale je to celé lidské, no a samozřejmě je to i nesmírně zábavné. Humor s poselstvím, který snadno překonal dlouhé roky. (19.12.2014)

Jako vždy silný sociální náboj...vadil hysterický projev Šmerala... Legendární scéna z granátem z nápisem Krupp essen, jak si to oba protagonisté přeložili po svém "jezte kroupy"  je v skutečná prominentní 400 let stará dynastie německých průmyslníků z Essenu.Firma fungující dodnes je nechvalně známá aktivním zapojením do druhé světové války. (31.12.2014)

V+W ve zralé formě skládají v duchu vrcholného Ch.Chaplina nebo bratří Marxů (milý kloboukový odkaz na Kachní polévku) poctu klasické filmové grotesce a současně rozvíjejí na plátně svůj styl divadelní dramatiky (adaptace hry z r.1936) spolu s obsazením generace třicátníků Osvobozeného, vedle nichž září skvělý ředitel Jaroslava Průchy nebo epizodní postava Adiny Mandlové. Fričovo dozrávající režisérské mistrovství a scénografie čerpající z meziválečné avantgardy přispívají k cennému vkladu filmu do dějin české kinematografie. I přes neúplný obraz o původní podobě filmu se mi zdá, že skvělá Ježkova hudba je občas užita mírně nadbytečně. Atmosféru tu místo ♫ vynechaných divadelních písní se sociální tématikou nebo skvělé protinacistické Prabába mé prabáby odlehčuje známá Stonožka nebo Stoprocentní muži. Výrazná angažovanost (v případě Osvobozeného divadla 30.let tradičně sociální, protinacistická i obecně protiautoritářská) bude vyžitím pro vzrušené politicky tendenční nebo nepoučené vykladače a komentátory. (04.01.2012)

Na konci 30. let si Evropa začíná uvědomovat nebezpečí fašismu a nacismu. A právě toto nebezpečí je hlavním motivem posledního filmu dvojice Voskovec a Werich Svět patří nám (premiéra 30.7. 1937, premiéra v USA 13.8. 1939), jejich nejvážnějšího a nejnaléhavějšího filmového díla, které vychází z divadelní hry Rub a líc. Po příchodu německých okupantů byly všechny kopie filmu zničeny a tak máme dnes k dispozici jen neúplnou verzi. Sledujeme technologa moci Dexlera, původně ředitele Panoptika, který se rozhodne pomocí jím řízeného monstra ovládnout svět. A tak se zrodí Lion, který se za finančního přispění koncernu Noel snaží ovládnout celou společnost, aby mohl snadněji provést protidemokratický puč. Jediní, kdo se mu postaví, jsou dělníci, v čele s Dexlerovým vzbouřeným spolupracovníkem z Panoptika Formanem. Film svou ateliérovostí, tovární architekturou, pohybem v uzavřených prostorech, stinných uličkách a továrních halách asi nejvíc připomíná Metropolis Fritze Langa. Připomíná ho ostatně i svým tématem – průmyslová společnost, ovládaná jedním nebo jen několika mocnými podnikateli, je ideální živná půda nedemokratických režimů. Celkový tísnivý dojem podtrhuje i neosobní, depersonalizovaná povaha moci. Vždyť jak Liona tak Noela v celém filmu ani nezahlédneme, můžeme mít dokonce pochybnosti o jejich existenci. Komická dvojice V a W je tu nejvíc ze všech svých filmů upozaděná. Poprvé se objevují až zhruba ve čtvrtině filmu a jejich scény zabírají jen malou část. Jakoby svým divákům říkali, že tady už opravdu končí legrace. Přesto se však humoru nevzdávají. Zatímco se většina filmu nese ve vážném až pochmurném duchu, scény V a W přinášejí jisté odlehčení (např. úžasný dialog nad ručním granátem „Krupp Essen – jezte kroupy“). Scéna, v níž se Voskovec snaží pomocí obřích strojů zbavit Wericha mříže pak připomíná Chaplinovu Moderní dobu. Vlastně ani oni dva nevybočují z linie kritiky a hrůzy z přetechnizované společnosti (v níž se mění původní fascinace stroji a moderní technikou z počátku 20. století), jen ji uskutečňují z pozice klaunů. Tím však jejich výpověď neztrácí na síle. (14.11.2005)

Poslední společný snímek satiristického dua V + W, neboť jejich následující činnost v Československu narušilo vypuknutí 2, světové války a oba byly nuceni emigrovat do USA. Válečná hrozba byla ve vzduchu už dlouho a to by nebyli právě tito dva, aby tuto skutečnost ve své tvorbě nepoužili. Poměrně málo se ví, že byla pro film použita divadelní hra pod názvem ´Rub a líc´. Na režijní stoličku samozřejmě opět neusedl nikdo jiný, než Martin Frič. Celý dějový koncept na svou dobu samozřejmě začíná problematikou kolem hospodářské krize, do kterého se čím dál více vtírala temná mračna nacistické ideologie. A dalo by se říct, že na svou dobu to byla skutečně odvaha. Dnes je už známo, že právě kvůli nacismu zasáhla cenzura a tak musela být změněna zparodovaná jména nacistických pohlavárů a dokonce i jejich, prý až moc průhledných, obleků. Parodování aktuálního dění jim vyšlo už v jejich předchozích snímcích, což potvrzuje vcelku velký divácký ohlas. A ohlas měl i tento snímek a to tak velký, že nakonec nechali nacisté spálit všechny negativy a kopie. Nemožné se však stalo skutečností a něco se přeci jen podařilo zachránit. Po válce byl z dochovaných a poskládaných materiálů opět v kinech snímek uveden, jen bohužel ne v takové podobě, jaký před válkou byl. Každopádně i tak se toho dochovalo dost na to, aby jsme si mohli v plné dokonalosti chybějící scény ve své představivosti doplnit. Snímek je ve své podstatě nadčasový a i po tolika letech od svého vzniku má každé nové nastupující generaci co říct. Na veškeré nešvary inteligentním způsobem upozorňuje a humorným stylem před nimi varuje. Mistrovství pánů Voskovce a Wericha je stále nezpochybnitelné a nezhatí to ani na dnešní dobu ne zrovna ideální technická stránka filmu. (20.10.2020)