Peklo na talíři

Roman Vaněk předkládá důkazy o tom, že nejíme to, co si myslíme, a že to jíme, protože nemyslíme. Některé díly jsou velmi zajímavé (skryté cukry), jiné nechutné (grónská E-pomazánka), vtipné („candle sauce“ :) či tragické („Sperma von Wassermann“), a drtivá většina v člověku vyvolává dojem, že pokoušet se jíst zdravě, v Čechách znamená umřít hlady. (20.08.2013)

Občas to zavání trochou manipulace s divákem, na druhou stranu je třeba si jasně uvědomit, co všechno ukazují, že pozřeme za sračky, resp, kolik jsme si ochotni připlatit za porci neskutečného hnusu vypiplaného pomocí chemie. To vše dokazuje jistý pan Vaněk z Českého kulinářského institutu v stručném, za to přehledném, pořadu. (04.06.2012)

Je jedno kdo to dělá, je jedno jak to dělá, je jedno proč to dělá. Ale důležité je, že to dělá. Je potřeba upozornit na to, že špagety za 10 kaček se nedaj jíst, že bujóny jsou sračky, že na Éčka je potřeba si dávat pozor, že ledový čaje jsou přeslazený sračky.............. Pokaždý, když vidím v obchodě někoho, kdo si čte složení produktu, mám radost a vzpomenu si i na pana Vaňka a říkám si, že jeho pořad má snad smysl. Někdy by neškodilo více komplexních informací či přesnější údaje, ale jako "příručka pro začátečníky" nebo takový "rozcestník" poslouží dobře. (11.04.2013)

Vaňka, flíčka, či karikaturu na medvídka mývala, jak je libo, mám celkem rád a s jeho názory se ztotožňuji, taky kdo by chtěl žrát hovno obalené v nekvalitním cukru a ještě šizené na gramáži, ne? Ovšem za jeho hysterické stahy mimických svalů a excentrické výkřiky hodné Horsta Fuchse, doprovázející mnohdy očividné a tedy nepřekvapující sdělení, musím s michelinem dolů. Za výraz ŠMAKULÁDA, ze kterého mi na svalu prdelním naskakují puchýře jak filcky a filcky jak motokáry, jsem nucen Vaňka zkrátit ještě o druhou mišelinku a to i přesto, že facku, vyhánějící z rypáku pavouky na lyžích, by zasloužili především výrobci a jiní vychcánci, kteří si nás pletou se silážní jámou a kontejnerem na netříděný odpad. Zkrátka mě nenapadlo, že se amarounů dožiji v reálném životě, takže se stylovým kruci prdel a do psích náušnic loučím a těším se na shledanou u žrádla k žrádlu. (11.04.2013)

Peklo Na Talíři je téměř průkopnický projekt - pokud vím, tak je to první internetový pořad svého druhu, a do oběhu se dostal ještě před spuštěním ministerského webu "potraviny na pranýři" (asi o tři měsíce). Faktem je, že s tím se pojí určité výhody a nevýhody. Nevýhodou je občasná neuspořádanost, nebo chvíle, kdy Roman Vaněk ujíždí směrem k trapnosti (třeba s průjmem z lízátek), nebo také z hlediska selského rozumu poněkud zvláštní obsah některých dílů (třeba mléko). Výhody ale jsou zejména to, že jde o projekt v podstatě nezávislý, takže se nebojí při rozborech toho, kolik kousků šunky najdete mezi výrobním salámem na mražené pizze (netvařte se překvapeně, že asi dva;)), ale i daleko většich hrůz, ukazovat značky atd. Trochu sporná je přátelská atmosféra, kdy pan Vaněk zve svoje kamarády, které bychom měli na základě jeho slov považovat za fachmany a odborníky na slovo vzaté - občas jsem k tomu, co říkali, pociťoval nedůvěru, založenou na poznatcích získaných jinde, Peklo Na Talíři ale v téhle rovině nic nekomentuje, nevyptává se, jen ukazuje a přikyvuje. Ale v daném formátu sofistikované debaty nevyčarujete, a ani to nebylo cílem Pekla. To mělo hlavně začít český lid učit pravdě o tom, co s takovým nadšením valí do nákupních košíků ve všemožných supermarketech. A že to není pravda veselá, o tom snad není potřeba pochybovat. 70% (11.10.2014)