Dítě z Manhattanu: Ďábel přichází

Prastaré démonické zlo zo starovekého Egypta sa dostalo do Ameriky. Presunulo sa priamo do súčastného New Yorku. Skúsenému americkému archeológovi a jeho rodine sa po návrate z Egypta začnú diať zvláštne, znepokojivé veci. Horrorový snímok "Dieťa z Manhattanu" natočil v roku 1982 talianský režisér Lucio Fulci. Takmer úplne v ňom upustil od svojich povestných gore scén a viac sa sústredil na samotný príbeh. Nebolo to špatné, ale predsa len mám radšej jeho filmy v ktorých dal voľný priechod svojim brutálnym, zvrhlým, sadistickým a krvavým fantáziam. *** (03.04.2016)

Rok 1982 a Lucio Fulci na vrcholu sil. Po komerčně úspěšných snímcích natočených v USA přichází další a to Manhattan Baby. Na rychlo spíchnutý "mytologický" horror, který si režisér střihnul při své zámořském angažmá. Pokračuje tak maestrova horrorová šnůra, ve které nechybí opět tradiční gore-scény, Frizziho hudba, obratná kamera (Fulciho opět až fetišistické snímaní očí), přehrávající herci a narychlo spíchnutý děj. Pro mě tímto snímkem došlo na lámaní chleba a jde o jeden z posledních koukatelných Fulci filmů.Poté začal točit jeho nejhorší braky (čest výjimkám Un Gatto nel cervello). Za 2,5* (22.01.2012)

Tohle jsem jednoduše řečeno nepobral, nepochopil. Ten film prostě proplynul kolem mě, aniž by jsme se nějak alespoň na okamžik vzájemně střetli. Kdybych celou tu dobu čuměl do zdi, byl bych na tom asi stejně. Asi patnáct minut před koncem jsem to vzdal. Inu, i mistr se někdy utne. Mám Fulciho hodně rád, nebrání mi to však přiznat, že se mu něco nepovedlo. A tohle se mu nepovedlo. Za co tedy ta půlhvězda? Za skvělou (byť vykradenou) hudbu, výbornou kameru a Fulciho typické detaily očí. Jinak to jeden velký omyl jak ve Fulciho filmografii, tak v mé filmotéce. Jo, a nesnáším toho blonďatého kluka. 0,5* (13.04.2013)

Po celosvětovém megaúspěchu Indyho Jonese se Mistr Fulci trochu svezl na vlně módní obliby egyptské mytologie a svůj nový film na ní z velké části postavil. Přimontoval k ní poněkud připitomělou historku o malé holčičce, která při archeologickém průzkumu jejího otce kdesi v Egyptě tam dostane od staré ženštiny s bílými bulvami šperk, který později na Manhattanu ovládne její tělo a mysl. Takže - koukat se tentokrát na to moc nedá, Fulciho režie působí už hrozně ospalým dojmem, jeho typického trademarku se divák dočká při jediné scéně až v posledních 10 minutách, kdy vycpané ptactvo v bytě pana profesora ožije a nebohému vědcovi rozklove obličej a krk na maděru, i k nějakému tahání vnitřnůstek přitom dojde. Navíc Fulci je tu, víc než kdy jindy, posedlý očima - během filmu dojde asi 25-krát na detailní záběr na oči, ke konci už to začíná být až únavné. Fulciho dvorní skladatel Fabio Frizzi pak vykrádá sám sebe, občas jeho hudba vůbec neladí s děním na plátně. (03.08.2007)

Počítám se mezi Fulciho fanoušky, nakonec jeho vousatá tvář zdobí i mou režisérskou topku, ale tento film se mezi jeho klenoty určitě počítat nedá. Na jeden dobrý nápad připadá hned pět špatných - počínaje nulovou atmosférou, nesmyslným chováním postav (lidi kolem mizí nebo umírají, ale nic se neděje, to je asi normální), stupidními dialogy, úvodní nechtěnou parodii na Indiana Jonese v egyptském chrámu nebo třeba nekonečnými detaily na oči a konče strašnou hudbou: sem tam záchvěv popu z osmdesátých let (což je horor samo o sobě) vystřídá utahaný modern jazz (a to kritizuju z pozice fanouška jazzu, co by za Cole Portera dejchal a za lístek na Dianu Krallovou loni na podzim dal neskutečný prachy). Nicméně až tak strašné to není, nápad s časoprostorovými cestami dětí je zajímavý, i když nedotažený, a závěrečný útok vycpaných ptáků, pominu-li animaci horší než v Cestě do pravěku, dokonce zábavný. Přesto se nemůžu zbavit pocitu velkého zklamání. (21.07.2013)