Černobyľské denníky

Ako polnočný film na víkend v televízii sú Černobyľské denníky vhodným zabijakom času. Prečo sa ale tento film objavil v kinách a chcel po divákoch plné vstupné? V nejakom zastrčenom zavšivenom kine za dva doláre/eurá prečo nie, ale široká distribúcia? Bohužiaľ treba konštatovať, že Černobyľ, katastrofa a jej obete tu nie sú spoločenským odrazom ničoho a nikoho, jedná sa iba o vhodné hororové lokácie a monštrá. Denníky tak vznikli iba ako súčasť pásovej výroby nízkorozpočtovej hororovej tvorby. Pôsobí to potom značne dehonestujúco a tie monštrá sú napokon ziskuchtiví tvorcovia, že. Lenže film slušne funguje, obsahuje jednu výbornú scénu (medveď) a proste pozerať sa na horor odohrávajúci sa na sídlisku vo východnej Európe má pre nás pridanú hodnotu navyše. 50% (23.10.2016)

Škoda, že tvůrci neměli koule natočit to přímo v Pripjati. Srbské panelákové sídliště, kde se natáčelo, je sice hnusné dostatečně, ale přesto vypadá, že se v něm normálně bydlí a štáb jen řekl obyvatelům, ať nevykukují z oken. Chtělo by to především víc vegetace. Jinak film samotný je spíše průměrný horor, postavy se chovají hloupě, ale to už k žánru patří. Naštěstí NEJDE o "found footage" subžánr, takže se na to dá i koukat. Konec potěšil. (10.10.2012)

Mám rád Orena Peliho (ktorý to produkoval) a Černobyľ ma fascinuje. Ale Černobyľské denníky dobre nedopadli. Kým sa nič hororové nedeje a postavy sa len prechádzajú post-apokalyptickým mestom (sídlisko, kolotoč), je to fajn. Nie super, nie geniálne. Ale fajn? Fajn hej. Potom ale (tradične) umiera najschopnejšia postava, zostanú len samí hysterickí a nepraktickí blbci a na mesto padne noc a nič z jeho jedinečných kulís tým pádom nie je vidno. Ani scenár to moc nezachraňuje (človek, ak nie je olympijský víťaz v behu, fakt nemá šancu utiecť svorke vlčiakov) a je plný pozoruhodne nelogických momentov (Juri pozná „tajný“ vchod do mesta, kde by sa nemusel dohadovať s vojakmi a platiť im, no napriek tomu použije „oficiálny“ vstup). Pasáže, ktoré ma mali vyľakať, ma vyľakali skôr len preto, že v nich niečo uprostred ticha nahlas „buchlo“, než že by tvorcovia kvalitne budovali atmosféru napätia a neistoty. (14.10.2017)

Paranormal Radioactivity.. Divák je nalákán mystikou "atomového města" Pripjať a dostane se mu jen vybydleného balkánského sídliště, uvřískaných amerických kostiček a tmy nasnímané kamerou přivázanou ke sbíječce. Tu tmu, podotýkám, zvolili autoři velmi chytře, protože právě ona se odjakživa vyznačuje tím, že v ní není nic vidět.. Navíc, pokud by šla dozimetrem měřit krom ionizujícího záření i napínavost či originalita, signál by se odmlčel. Příště dám raději přednost filmu o extrémním nudismu.. (21.08.2012)

Ještě jednou mi zasviť baterkou do xichtu a pověsim tě za tvoje ozářený koule! Orena Peliho už to zas bere, už ho to zas chytá. Ten chlapec nějak uzrál v dojem, že ví CO diváka děsí i jak TO něco dávkovat, jenomže ono to SAKRA nefunguje, u mě ne. Chernobyl Diaries mají senzační prostředí, něco jako "hudbu", ambientní ruchy s přebasovaným tlukotem srdce, pár nepojízdnejch Žigulíků a partu kreténů, kterou bych neposlal ani na lyžařský výlet do Krkonoš. Už po prvních (a posledních) pěti minutách "akce" sem se modlil za pernamentně zasoplenou Heather z The Blair Witch Project, protože ufňukaná Olivia Dudley byla vyloženě nesnesitelná. Devadesát minut a žádný příběh, ani pitomá historka, prostě cokoliv, co by tomu dalo rozměr. Takže sem porád coural k ledničce, úplně sem si rozhasil body mass index a potěšila mě až Mansonova písnička u závěrečných titulků. Aby tenhle formát fungovat, MUSÍ to být aspoň trošku autentický, aspoň trošku prožitý, samoúčelně je to nanic. Zkrátka Ukrajina má oči a já demonstrativně spláchl svůj dozimetr do hajzlu, spolu s tímhle dvdčkem. S bídou [final rate: 30%] (21.05.2013)