O dvanástich mesiačikoch

Přeci jen pohádka, která vybočuje ze štědrovečerního televizního standardu. Žádný křečovitý pokus o humor, žádná Bohdalka, ani zápletky o zakletých či unesených princeznách vzaté přes kopírák. Dvanáct měsíčků si bere průzračně jednoduchý příběh nejklasičtějšího rodu a zachovává k němu střídmý postoj. Snaží se v první řadě o vlastní poetiku a atmosféru, i když se dá určitě namítat, že mix dvou největších vánočních klasik zavání plagiátem nejhrubšího zrna. Na druhou stranu nejde o znásilnění příběhu cizorodými prvky, jelikož situování děje do zimního Valašska, nejvýchodnější výspy naší země s tradiční architekturou, kroji, lidovými zvyky byl ze strany tvůrců prozíravý nápad. Nakonec funguje i humor a ani nadsázka v hereckých výkonech typově vyhovující Žilkové a Ivany Korolové většinou nepřesáhne míru únosnosti. Ostatní postavy v čele s Marií Majkusovou působí velmi příjemným dojmem a díky tomu nás jejich problémy dokáží hlouběji zaujmout, nejde o pouhé scenáristické kličky a konstrukce. Navíc prožitek povznáší i rozhodnutí nenabalovat na zápletku žádné zbytečné vedlejší motivy a postavy a nechat místo toho prostor pro tiché záběry zasněžené krajiny (za doprovodu emotivní hudby Ondřeje Brzobohatého), v nichž plně rezonuje převládající tklivý ráz souznějící s údělem hlavní postavy. Dvanáct měsíčků je tedy poctivě odvyprávěnou pohádkou odehrávající se v osobitém prostředí, která by mohla fungovat i při opakovaných zhlédnutích především díky živým postavám a osobité melancholii, která během svátků vždy spolehlivě zapůsobí. (25.12.2013)

Abych parafrázoval Marigolda: "český divák miluje své pohádky..." Ať už jsou jakékoli. Takže: pokud člověk nakrásně pomine různé inspirace (které nevadí, pokud slouží příběhu), to, že skupina měsíčků vypadá, velice mírně řečeno, jako banda vilných staříků a (s oběma zavřenýma očima) nechce zabít Veroniku Žilkovou, která si herectví snad už nepředstavuje jinak, než jako sled hysterických, pitvořivých výstupů, pak tahle pohádka postrádá důležitou složku, která se jmenuje Němcová. Nic tam z ní, kromě kostry, nezůstalo, nastoupila jen lacinost, přehrávání, nelogičnost a hloupost. A Janák! Po mučivých Rytířích pokračuje série naprosto zbytečných prací. Jeho připravované Lovce mamutů, i s přihlédnutím k tomu, že jsem je četl jen ve škole a povinně, s radostí vynechám. (27.12.2012)

Příšerné paruky, příšerné dialogy, nechutné přehrávání. Navíc vykrádačka Mrazíka a Popelky bez kapky studu. Maruščina debilita by si zasloužila léčení a paní Veronika měla zůstat jen v Tele tele, kam její herectví perfektně zapadlo. Potenciál skrytý v postavách jednotlivých měsíčků zůstal nevytěžen a celá ta parodie zahraná paní Žilkovou mi přišla nechutná. Naopak mě zaujala Ivana Korolová a její Květulilinka. Vtipný byl snad jen rychtář a jeho "Tak už jí ho navleč, Karle". Jenže to na průměrnou pohádku opravdu nestačí. (25.12.2012)

Vánoční pohádky by patrně měly mít zakázáno hýbat mou žlučí, ale tahle mi spolehlivě zkazila sváteční večer. Evidentně za to nemohou Měsíčci, protože ti jediní byli celkem v pohodě, ale opravdovým utrpením pro mne bylo sledovat dementně přehrávající, vesměs nesympatické herce, kterým kostrbaté repliky z úst plynuly naprosto nepřirozeně. (25.12.2012)

Němcové je v pohádce opravdu pomálu. Za zmínku stojí Maruščino lyžařské umění, ke kterému dospěla neznámo jak. Nedostatek invence scénáře i režie nahrazuje chudozubá režie pitvořením a nechtěnými rovněž nedodělanými scénami. Divák žasne a kritik nemá o čem psát. O Šafránkové si můžeme nechat dát znát. (26.07.2020)