On a jeho sestra

Cosi snad ještě méně než anekdota. Zpřeházený katalog gest, grimas, vtipů, písniček a frází by se snadněji mohl stát parodií žánru i doby či posloužit jako odstrašující příklad lidové prvorepublikové zábavy než se proměnit v živé komediální dílo z divadelního či poštovního prostředí. Na druhou stranu lze snímek ovšem chápat jako subverzivní kritiku popřevratové krize mravů na poštovních úřadech. Několikrát se mi vybavilo, jak si třeba Sigismund Bouška stěžoval Otokaru Březinovi: „[…] pošta za republiky je hrůzně nepořádná! Nemáme nikde pořádek, všude je anarchie a chaos. Poštu dostanu až večer (za Rakouska dvakrát denně a přesně), a to třeba noviny až za 3 dny…“. (22.05.2014)

Přechod z němého na zvukový film se zdál být přirozenou součástí technického vývoje československé kinematografie, přesto se novým podmínkám dokázala přizpůsobit jen hrstka vyvolených. S koncem dvacátých let vstoupili do ateliérů také noví mladí lidé, jejichž talent a odvaha měli být využity v následujícím období, plném netušených možností, které nabízel zvukový film. Martin Frič tehdy teprve sbíral režisérské ostruhy u svého guru Karla Lamače, jehož rozpolcená osobnost mezi dvěma zeměmi vyžadovala nástupce a pokračovatele zároveň. Laciný operetní kus z pera Bernharda Buchbindera zpočátku nenasvědčoval nic o své výjimečnosti, tu získal teprve s příchodem Vlasty Buriana a Anny Ondrákové, gigantických filmových hvězd s tehdy již mezinárodním renomé. Pásmo burianovských skečů, grimas, slovních i pantomimických hříček, jimiž je titulní postava poněkud prostořekého listonoše obdarována, se ocitá ve vzácné shodě s klaunstvím Ondrákové, působícího na vlně naivního herectví a zúročujíc tím nemalé zkušenosti z předchozích období. Hudba a písničky, kterých je film v některých momentech doslova předimenzován, dnes již stěží naleznou své posluchače, přesto alespoň ta o růžovém psaníčku přežila v různých variacích jejich autory. Dryáčnicky podbarvený snímek, směle zapadající do Burianovy početné filmografie, je nenahraditelným dokladem prvních experimentů s českou zvukovou kinematografií, která zatím jen pomalu odvykala manýrům minulých dekád. (03.10.2008)

Burian i Ondráková jsou oba bezesporu skvělí komičtí herci, ovšem dohromady jim to nějak neladilo. Každý z nich je natolik talentovaný, že potřebují velký prostor, který sobě po boku nikdy nemůžou dostat. Ovšem ono tady ani moc nebylo co hrát, scénář byl mizerný, prakticky žádný děj, jen občas se chytly nějaké ty gagy. Ovšem na to, že zvukový film tehdy slavil teprve své druhé narozeniny, je to pořád poměrné zdařilé dílko (v porovnání s ostatními filmy roku 1931). (28.10.2012)

Musím říct, že mě tento film v žádné své části přehnaně nenudil ani neotravoval, což se nedá říct zdaleka o všech filmech s Burianem a obecně o prvorepublikových filmech. I když se nejedná o nic převratného, tak Anny Ondráková je sympatická a zábavná a celkem v pohodě udrží film na 3hvězdičkovém hodnocení. (16.03.2012)

Snímek z pomezí němého a zvukového filmu. Tady už se sice mluví (a zpívá), ale estetika je ještě víceméně z dob snímků bez zvuku (což ho dělá mírně zajímavým)... Jinak spíš podprůměrný kus, který funguje jen ve scénách s Vlastou Burianem, mající slaboučký scénář a velebící pokleslý žánr operety a odrhovačky typu Růžové psaníčko. Nic, na co by se nedalo rychle zapomenout (narozdíl od Burianových pozdějších veseloher) ... (28.12.2013)