Návrat domů

No nejsem si jistej že to byla Fričova volba...Zajímavé bylo oslovování ženy -četařky pane četaři... Desátník Janík (Josef Pehr) má na sobě britskou uniformu- battledress. Uniforma kterou měli naši zahraniční vojáci ve Velké Británii, ale původně i ti co odešli do SSSR. Po válce je měli i naši vojáci. Přijít v této uniformě domů už za pár let...(po r.1948) znamenalo téměř jistotu jízdenku do kriminálu, či uranových dolů.. (05.06.2014)

Vůbec nechápu, proč je Návrat domů tak opomíjeným filmem. Podle mě patří k tomu nejlepšímu, co kdy Frič natočil. Navíc se jedná o téma, které je v naší kinematografii takřka bílým listem. Těch návratů z války jsme jistě zažili dost, ale buď se jednalo o budovatelské škváry plné písní a prací a po revoluci to naopak byly zpracování zabývající se persekucemi vojáků bojujících v západních armádách. Návrat domů však pojednává o osudu tisíců vojáků, kteří se vrátili domů a v radostných dnech osvobození nacházejí své snoubenky vdané, rodiče i blízké mrtvé a i když si splnili svou touhu a osvobodili svojí zem, náhle nevědí, co dělat, protože jim chybí pevný bod, do kterého by se vrátili. A tak hledají. Film nabízí několik silných scén, přičemž nejintenzivnější je ta s Terezií Brzkovou, které hlavní hrdina přichází oznámit smrt jejího syna. Herci byli do jednoho výborní, přičemž všem podle očekávání vévodil Karel Höger v jedné ze svých nejlepších rolí a jsem rád i za to, že vzdor roku natočení se film vyhnul výraznější komunistické propagandě. I když o dva roky později by to vše nejspíš vypadalo jinak. 90% (18.03.2014)

Reziser Martin Fric /Valentin Dobrotivy, Varuj, Cisaruv Pekar a Pekaruv Cisar/ natocil sympaticky, dobre odsypajuci film o cloveku, ktory sa vracia roku 1945 z bojisk svetovej vojny domov, kde ho udajne caka holka, teda snubenica. Co Ramzes nechcel, udajna snubenica sa nan vysrala, nasla si noveho, navyse matka a sestry dotycneho boli zastrelene a kamaradov si vzala vojna. So sebou a navzdy, bez navratu. Hoci Fric natocil film roku 1948, este sa tu aktivne nebuduje kapitalizmus, teda pardon, komunizmus a chvalaAhmosovi este tu nejsu pritomne patos a glorifikacia sovietskych vojakov. 77 % (19.08.2017)

Martin Frič byl největší režijní hvězdou První republiky i zestátněné kinematografie a Karel Höger byl charismatický herec, kterému podobný styl rolí, jako byl jeho nadporučík Mareš, vyloženě seděl. Třetí hvězdička je konec konců právě za Högera a jeho herectví. Po řemeslné stránce se Návratu domů mnoho vytknout nedá a prvoplánová propaganda se ve Fričově snímku taky nekoná. Dokonce je na začátku filmu zmíněna v jedné větě účast československých vojáků na operacích na západní frontě a bylo to určitě na dlouhá léta naposledy, obávám se, že až do natočení Oázy a Nebeských jezdců. Na druhou stranu, všechny ty šťastné úsměvy, uniformy, sympatičtí rudoarmějci tančící kozáčka, celá ta atmosféra vysílá podprahové signály o době, která vedla ke zglajchšaltování české kultury. Ten film je jako režim v letech 1945-48. Svým způsobem tenhle druh filmařiny považuju za nebezpečnější než ty tupé agitky, které jsou ve své naivitě a přímočarosti strašně snadno identifikovatelné a směšné. Copak asi jeli do Sudet dělat ti sympatičtí vojáci - šířit demokracii? Zkrátka a dobře, po emocionální stránce mně ten film nikdy nesedl. Celkový dojem: 55 %. (20.06.2014)

Tak tady jsem byl s hodnocením opravdu na vážkách... Námět filmu byl skvělý. Mladý poddůstojník zahraniční armády se v květnu 1945 vrací s jednotkou do Prahy, odkud pochází. Celých těch dlouhých šest let se těšil na ten okamžik až zase doma otevře dveře a uvidí v kuchyni mámu se setrou a setká se se svojí snoubenkou. Ta myšlenka jej držela celou tu dobu strádání, bojů i v lazaretu po vážném zranění nad vodou. Teď je konec války a vše vysněné je přímo před ním. Jenže co to? Snoubenka nevydržela čekaní a když konečně zastihne někoho doma, zjistí, že jsou to cizí lidé... Ti mu mimoděk vypoví, že při bombardování přišli o vša a tak jim byl přidělen tento volný byt. Prý po nějakých popravených, protože jejich příbuzný šel bojovat za hranice.... Mareš navštíví ještě matku svého spolubojovníka, jemuž slíbil, že vyřídí mámě sbohem a předá jí jeho věci... Na to však prostě nemá sílu... Film měl velmi mnoho silných momentů a kdyby vše zůstalo jen v té osobní rovině kdy vysněné se tvrdě střetávalo s válečnou krutou realitou, bylo by to na 5 hvězd. Bohužel rok 1948 už snímek lehce zbarvil do ruda, což může divák vidět na všudypřítomných rudoarmějcích, Sovětech tábořícíh ve Stromovce i ve scéně s profesorem. Smolík nejprve krásně hovoří o glóbusu, který vzteky robil, protože první válečná léta se šeď rozprostírala dál a dál přes celou Evropu na východ a on už se na to nemohl dívat.. Pak ale okřeje, když začne vyprávět o porážce Stalingradu a následně o budování nového Československa... O Spojencích a bojích na západě nic... Přitom paradoxně v posledním záběru, kdy se kolona vozidel šine dle rozkazu do Sudet, jsou všechna auta od jeepů po náklaďáky americká :-). Píseň Poljushko Pole mám rád, ale tady to už byla čistá propaganda a tak jako čtvrtý hlas pískat nebudu... Högera mám rád a byl skvělý, ale mnohem radši než tento film mám snímek Májové hvězdy (1959), který se také odehrává v Praze v květnu 1945. Tři prázdné patrony pro klučíka na dvorku. * * * (17.06.2014)