Lost in the Suburbs
Réžia:
Martin FričKamera:
Karel DeglHudba:
František ŠkvorHrajú:
Karel Höger, Běla Jurdová, Josef Pehr, František Smolík, Terezie Brzková, Zdenka Procházková, Zdeněk Štěpánek, Milada Smolíková, Libuše Zemková (viac)Obsahy(1)
Těsně po skončení války, v květnu 1945, se vrací nadporučík Mareš se svou jednotkou do Prahy. Těší se na shledání se svou rodinou, snoubenkou a přáteli. Jeho kolegyně četařka Stáňa ho miluje a bojí se, že ho v novém prostředí ztratí. Mareš navštíví starou paní Stachovou, ale nemá sílu jí řict, že její syn padl. Postupně se dozvídá, že jeho snoubenka je už vdaná, matka a sestra byly zatčeny a zastřeleny a bývalí přátelé jsou mrtvi nebo zmizeli ve víru války. Nalézá pouze starého profesora Blažeje, který pět let nevyšel ze svého sklepního bytu, aby se nemusel setkat s Němci... (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (71)
Návrat čs. vojáků do osvobozené Prahy, navíc točený v roce 1948, je jedinečným historickým svědectvím. Nemáme mnoho filmů tohoto ražení a když, tak jsou většinou zruinované komustickou ideologií k nekoukatelnosti. Karel Hoger opět hraje jen očima, ale jeho drama je dramatem muže, jenž přišel o všechno. Šest let z domu je předlouhá doba. Zbyla mu jen uniforma....85% P.S. Nádherná je ve filmu bezelstnost a nadšení lidu, víra v Sovětský svaz - osvoboditele (Francie nás přece zradila!), víra v lepší budoucnost. Nejde o komunistickou propagandu, ale o realitu. Ano, lid komunistům věřil, zvolil si je, taková byla doba. ()
„Snad budeme ještě dlouho chodit v záplatovaných šatech, snad budeme i hladoví a promrzlí, ale budeme mít teplo tady, v srdcích. A světlo před sebou.“ Všude je cítit poválečný optimismus, radost a družnost (řada scén by jinde vyznívala naivně, zde díky této atmosféře působí přirozeně). Ale hlavního hrdinu čekají kruté chvilky a právě v nich je tento humanistický film nejsilnější. Leckdo sice bude mít problém s prosovětskými odkazy, ty ovšem k ději pasují. A dokonce se tu objeví i něco Spojeneckého, ať už vlajky, Marešova fronta, oblečení (vtipná scéna s kloboukem) či třeba hudba Glenna Millera (ano, rok 1948!). A dojde i na ožehavé srovnávání života v Protektorátu a na frontě. O to víc pak zklame nic neřešící konec, kvůli němuž zůstanu u slušných 4*. „Víte, když se na Vás tak dívám, tak si nedovedu představit, že byste byl schopen někoho zabít.“ - „No ovšem…člověk nepřítele vlastně někdy ani neviděl.“ - „Vážně?“ - „Někdy byla tma, někdy byl daleko nebo…“ - „Takže člověk vlastně ani nezabíjel.“ - „Máte pravdu. Člověk jenom střílel, ale nezabíjel.“ ()
,,Co bylo, je zaplaťpánbůh za námi a teď se budeme těšit na to, co přijde... Ne tak celkem. Radostné chvíle ze šťastného konce 2.světové války postupně střídají smutná poznání reality. Osvobozením skončila jedna kapitola dějin, ale důsledky dřívějších událostí pokračují dál, když válečného hrdinu s hodností nadporučíka čeká povinnost odjezdu do pohraničních Sudet ve věci odsunu pozůstalých nacistů z republiky... V krátkém, ale pozoruhodném období čs.kinematografie 1945-48 vznikla mezi řadou zajímavých filmů s náměty ze současnosti i tahle spoločenská reflexe o dojmech a důsledcích z nedávno ukončené války i poválečných poměrech v pražském prostředí. ,,Člověk se vlastně bojí smrti jenom když není docela blízko ní, pak už se na ní jenom dívá... a někdy byla tma. Člověk pak vlastně ani nezabíjel, člověk jenom střílel." Film sledující osud a zážitky nadporučíka, jeho kolegyně četařky a dalších dávných známých nemá sice jako celek jednu stálou zápletku, ale obsahuje řadu silných momentů. Nejdřív, kdy se nadporučík Mareš odhodlává říct mámě svého padlého kamaráda o smrti jejího syna, podruhé když navštíví opuštěného profesora, který skoro celou válku nevyšel ze strachu z bytu a potřetí, když se po řadě jiných zpráv dozvídá i o smrti svojí maminky a loučí se se svým bývalým bytem, který byl za války rozprodán a znovu prodán někomu jinému. Filmu dominuje kvalitní scénář a vynikající herecké výkony, vedle tradičně skvělého Karla Högera v hlavní roli bych zmínil Františka Smolíka (profesor Blažej) a Terezu Brzkovou. 95% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) ()
Vynikající Fričův film v ryze civilistické věcné rovině přibližuje atmosféru prvních dnů osvobození května 1945 tak, jak ji mohli vnímat normální lidé nejen Česka, ale celé Evropy. Není to idylizující obraz; cítíme tu tíhu mezilidských vztahů, složitost počínajícího mírového života a přežívající tíseň války a okupace. Mimo plejádu skvělých hereckých výkonů (Höger, Jurdová, Procházková, Štěpánek, Smolík) lze ocenit i uměřený obraz Rudé armády přijímané tak vlídně šťastnými Pražany. O dva roky později dokončuje Frič další podobný film PAST o odbojové organizaci PVVZ (Petiční výbor "Věrni zůstaneme!" ()
Galéria (5)
Zaujímavosti (6)
- Desátník Janík (Josef Pehr) má na sobě britskou uniformu battledress. Jedná se o uniformu, kterou měli naši zahraniční vojáci ve Velké Británii, ale původně i ti, kteří odešli do SSSR. Po válce je měli i českoslovenští vojáci. Přijít v této uniformě domů už za pár let (po roce 1948) znamenalo téměř jistotu jízdenku do kriminálu či uranových dolů. (sator)
- Na začátku filmu je zmíněna firma Borsalino, která vyrábí klobouky i v současnosti. (tomas.sulc.7)
- Na začátku filmu oznamuje velitel jednotky (Zdeněk Štěpánek) četařce Stáně (Běla Jurdová), že byl její nadřízený nadporučík Mareš (Karel Höger) povýšen do hodnosti kapitána. Když se však na konci filmu objeví vojenská spojka s rozkazem o přemístění a hledá velitele, shání opět „jen“ nadporučíka Mareše. (lioncel)
Film Návrat domů je poeticky vyprávěným niterným rozkolem očekávání se skutečností. Euforické nadšení z opětovného přivítání se s, válečným děsem přerušeným, osobním životem se stává básníkovým epitafem jeho vlastních pramenných niterných sil, životně důležitých na frontě válečné vřavy. Rozvrat naděje je všeobjímající, pachové stopy intimní minulosti jsou pohřbeny pod nánosem válečných slz a krveprolévání. Neubrání se sice nostalgickému posmrkávání, ani se nevzpírá morálnímu patosu, podávaného ve správném ideologickém znění, ale není to v míře, která by dokázala pokazit potěšení z filmové porce niterné poezie. Hlavní proud poetického vlnění je soustředěn na niterný zásah akutního zjištění úplné ztráty důvěrně známého prostředí rodného domova a základních aspektů intimních vazeb. Hrdinou písně citů básníka je Kliment Mareš (velmi dobrý Karel Höger), nadporučík, čerstvě povýšený na kapitána. Jeho návrat z dlouholetého pobytu na zuřivé válečné frontě do právě osvobozeného rodného města Prahy se stává jeho nejzásadnější katarzí vnitřního světa v životě. Minulost již přestává být naplňující. Hlavní ženskou postavou je Stáňa (příjemná Běla Jurdová), četařka a nadporučíkova frontová milenka v rozpacích z možného hořkého konce. Nedorozumění si škodolibě pohrává s nitrem. Třetím, a do Prahy přibyvším, vojákem je Janík (příjemný Josef Pehr), desátník, navoněný a uvědomělý k věčné slávě armády Osvobození. A jarním sluncem prozářená Praha se na něj přívětivě směje. Důležitou postavou je Marta (zajímavá Zdenka Procházková), bývalá Marešova láska mládí. Nejočekávanější setkání se stává počátkem bolestivého rozpadu iluzí. Výraznou postavou je Stachová (pozoruhodná Terezie Brzková), stará švadlena, neochvějně doufající v návrat jediného syna z konce krutostí válečné fronty. Snadno zranitelně jsou ty vnitřní světy. K výrazným postavám patří také Blažej (strojený František Smolík), bývalý Marešův profesor zeměpisu. Veškerá vznešená ušlechtilost vzdělaného ducha známé minulosti se zaprášena třese strachem z okolního světa se znakem kostlivce. Z dalších rolí: velící major a taťka vojenské tlupy z hotelu Central (Zdeněk Štěpánek), vnučka staré Stachové v bezradnosti tragické informace Tonča (Pavla Suchá), maličká dcerka Marty (Michaela Lišková), starý a známý vrchní v Mánesu (Josef Hořánek), dotěrně zvědavá hotelová pokojská (Milada Smolíková), mladá dívka, vyzývající Mareše k tanci, Jarmila (Libuše Zemková), staří manželé, v bývalém Marešově domově, Fialovi (Ladislav Kulhánek a Ella Nollová), k vojákům osvobození laskavý majitel koloniálu Sedláček (Bohuš Hradil), jeho dospělý syn, tak ochotně doprovázející Janíka po Praze, Zdeněk (Jaroslav Mareš), Janíkův objekt zvýšeného zájmu a Sedláčkova dcerka Jitka (Blažena Slavíčková), či Marešova matka ve vzpomínkách slz (Otylie Beníšková). Návrat domů, film Martina Friče, je nejintimnější poezií zásadní niterné katarze návratu domů z hrůz zuřivého válečného konfliktu. Do nálady prosákla radost a odhodlání. Působivá poezie lidského nitra! () (menej) (viac)