Mníška

Film Jeptiška je vyprávěn poměrně intimním způsobem. Žádné šokující ani vyhrocené scény, většina tvrdších momentů je spíše naznačena, ale takovým způsobem, aby měl divák o tom co zažívá hlavní hrdinka jasno. Film má v sobě zajímavou obrazovou uhrančivost, která umí upoutat pozornost stejně jako skvělé herecké výkony všech zůčastněných holek. Nejvíc mě odrovnala má oblíbená Louise. Tohle je její první dramatická role ve který jsem jí viděl a hned jsem z jejího výkonu naprosto unešenej. (05.10.2014)

Nebudu film ani přehnaně chválit ani kritizovat. O poměrech v klášterech se vesměs jenom šušká, zde jsou vidět in natura. Z této strany hodnotím kladně. Nedělám si iluze, že se nevraživost, závist, soupeření a případná tyranie po letech příliš změnily. Na druhou stranu je film opravdu hodně ponurý, napadlo mě přirovnání k Requiem pro panenku. Takže kdo má chuť na ticho, temné klášterní zdi a zlé jeptišky, doporučuji. Za mně průměr. (07.09.2014)

Od Blanche- královny zbojníků (scénář) a Bratrstva kamenů je to pro režiséra posun dopředu. Možná kdyby se film pořádně soustředil jen na jednu etapu klášterního života (tu prostřední) a kdyby se v ní vedle titulní hrdinky svlékla i sadistická matka představená (L.Bourgoinová), byl bych při hodnocení ještě vlídnější. Ovšem to, co tam v závěru předváděla I.Huppertová (resp. její postava), mě spíše rozesmálo, což tvůrce jistě neměl v úmyslu. (03.08.2014)

I přes poutavý projev Pauline Etienne je Jeptiška suchopárným a zdlouhavým filmem, z něhož jsem si toho příliš neodnesl. O nějakém vykreslení dobové atmosféry nemůže být ani řeč a to samé se dá říci o psychologii postav. Jediné, co upoutá pozornost, je režisérova utkvělá představa, že co abatyše, to nějakým způsobem zvrácená mrcha. 30% (23.09.2014)

Až nečekaně působivé drama z prostředí klášterních útrob. Jsem upřímně ráda, že jsem v té době nežila a nikdo mě nenutil odejít do řádu jenom proto, že mí rodiče nemají na to, abych mohla ujídat z jejich stolu. Už ten pocit, že jsem jim jen na obtíž, by byl frustrující. Kdysi byla ale jiná výchova a dívky byly učeny k větší pokoře a poslušnosti. Můj obdiv její tiché upřímnosti, odvaze vzepřít se vnucovanému osudu, nelhat Bohu ani sobě do kapsy a poslechnout své srdce. Měla sedmnáct a půl a už si Zuzka během svého života stačila zažít jak týrání jedné abatyše, lesbického tokání druhé abatyše, tak i pohrdání svých kolegyň ve víře a sem tam nějaký ten plivanec do tváře. Naštěstí ale našla jednoho, zcela nečekaného, spojence. Já bych jeptiškou nikdy být nemohla. Na to je to pro mě až příliš nudně sterilní prostředí. Cítila bych se hrozně moc prázdně a odevzdaně. Jako loutka bez duše. (25.10.2015)