Holy Motors

„Weird … so weird.“ Hlavním předpokladem k pochopení Holy Motors je láska k pohyblivým obrázkům a ochota nechat se překvapovat a žasnout. Caraxův film o filmech (a pohybu jako takovém), hercích (kteří nikdy nemohou zcela opustit roli) a divácích (kteří jsou v digitální éře se všudypřítomnými kamerami vlastně také herci) začíná momentem, kdy byl statický obraz poprvé rozhýbán (Étienne-Jules Marey). Následně v anti-narativní sérii epizod propojených panem Oscarem (rodné jméno Caraxe zní Alexandre Oscar Dupont) coby zosobněním onoho pohybu (rozhodně má své opodstatnění, že jej hraje jeden z pohybově nejnadanějších herců současnosti) a médiem zprostředkovávajícím významy (jeho proměny jsou zároveň proměnami kinematografu jako takového) nabízí průřez filmovými dějinami a žánry. Sociální drama, anarchistická komedie (taky vám Lavantův skřet připomněl Chaplina?), gangsterka, muzikál, melodrama... Těžištěm Caraxových filmů byly vždy více jiné filmy než realita. Zde tento přístup povýšil na hlavní princip vyprávění. Film poskládaný ze situací známých z jiných filmů a tím zároveň provádějící dekonstrukci filmového vyprávění. Oproti mnoha svým kolegům píšícím milostné dopisy kinematografii Carax nicméně odmítá být sentimentální a dojímat se nad tím, že filmy a diváci už nejsou jako dřív. Jeho cesta do hlubin jedné pařížské noci (kterou řídí dáma nesoucí jméno slavného francouzského prozaika - Céline) je podvratná, drzá a potměšilá, jak každému musí dojít nejpozději během předposlední scény návratu k „rodině“ (a evolučním počátkům nikoliv filmu, nýbrž člověka - jedno nemůže existovat bez druhého). Krása a (po)divnost jsou si rovny. Carax neoplakává konec filmu, přemýšlí nad jeho možným znovuzrozením. Film chápe jako kolektivní sen (v jednom z prvních záběrů vidíme sál plný spících diváků). Jako milostný vztah (když milenci v jedné z posledních epizod mluví o tom, že jim zbývá 30 minut, jde zároveň o čas zbývající do konce Holy Motors). Jako život (všichni jsme součtem filmů, které jsme viděli). Život skrze filmy. Kde není filmů, zbývá jenom smrt. P. S.: Holy Motors jsou zároveň cenným výchovným materiálem. Ve skřetím segmentu ukazují jedinou přiměřenou reakci na člověka dělajícího s oblibou svými prsty „vzdušné uvozovky“. 90% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Hortensia, Aelita, noriaki, zencitizen (23.03.2018)

Souhlasím s tím, že Leos Carax nedělal nic jiného, než že uplynulé desetiletí chodil hodně do kina. Jak jinak by totiž mohl natočit něco tak... hmmm... divácky neatraktivního, nekoukatelného, ač se ve filmu objeví vše, co má současný divák rád (fantasy skřítek, umírání různých lidí, tajemní řidiči, tajemná auta, podivné děti, krásná Eva Mendes nebo erekce Denise Lavanta, eh, ne, ta už tam být nemusela). V průběhu promítání z kina odcházeli lidé, nejvíc jich odešlo během intermezza. Takže pokud budete chtít odejít, odejděte zhruba po hodině filmu, je to ten nejvhodnější okamžik. My zůstaly... (30.04.2015)

Blouznivě fantaskní óda na odosobnělost i procítěnost kinematografie a především hereckou všestrannost Denise Lavanta. Leos Carax jako by si prostřednictvím epizodické struktury "Holy Motors" splňoval sny co se týče natáčení konkrétních bizarních sekvencí se svými oblíbenými aktéry ve fotogenických či ikonických prostředích francouzské metropole. Při tom skládá melancholickou poctu herectví coby profesi proměny, při níž se původní osobnost herce rozplyne v cizí identitě, potažmo ukazuje otroctví člověka ve virtuálním světě předdefinovaných rolí, kde se i limuzíny obávají o svůj osud. (23.06.2012)

Film, o kterém více než o jakémkoliv jiném platí, že krása je v očích pozorovatele. Nenabízí totiž jasný příběh, nemá jednoznačné vyznění. Nevím, jestli to měla být komedie, drama, psychologický film, satira nebo cokoliv jiného. Nevím, jestli to byla ukázka krize osobnosti, kdy se člověk vzdaluje své vlastní identitě; milostný příběh zaměřený na to, jak přemíra práce ničí vztahy; snaha představit divákovi rozmanitost Paříže a lidských osudů v ní; metafora na to, jak člověk nezná lidi žijící kolem něj; film o touze člověka žít vícero lidských osudů; náhled na to, jak rozdílný mohl být náš život, kdybychom se vydali v nějakém okamžiku jinou cestou; výpověď toho, co stojí člověka být hercem; zdůraznění psychologického tvrzení, podle kterého každý člověk v každém dni, s ohledem na své okolí v daném okamžiku, hraje rozdílné role; sen, který se člověku zdá za jednu noc... Vlastně jsem měla pocit, že sleduju dvouhodinový showreel Denise Levanta. Ale nesmírně krásně natočený a tak zvláštním působem poutavý, že ho už teď chci vidět znovu. Poznámka: S odstupem času musím říct, že jsou Holy Motors snímkem, ke kterému se myšlenkami vracím více než 95 % filmů viděných za poslední rok. Což jejich kvalitu, myslím, jen potvrzuje. [47th Karlovy Vary International Film Festival] (04.07.2012)

Holy Motors mi přijde mnohem geniálnější než Zlá krev. Tohle jsou nejen audiovizuální orgie, tohle je nostalgické vzpomínání plné mimořádně chytrých nápadů. Holy Motors srší odkazy a humorem, ty nápisy na náhrobcích jsou jasnou ukázkou toho, že Carax se nebojí si udělat srandu z naprosto čehokoliv. Jsem poněkud rozmrzelá pouze sama na sebe, musela jsem se nechat provést celým filmem, abych zjistila, že pointu vlastně znám od začátku, jen mi to nedošlo. A to lze připsat Caraxovi též k dobru. Opět došlo k naprosto dokonalému spojení všech složek filmu, působivá kamera, dokonalý scénář, skvělí herci a výborná hudba. K tomuhle se skutečně velmi hodí skladba Gérarda Manseta Revivre, tohle se prostě musí prožívat a prožívat. (13.01.2015)