Jodorowsky's Dune

Podle ukázek z tvorby Alajandra Jodorowskyho nemám pocit, že bychom o něco přišli :-), ale faktem je, že jsem žádný jeho film dosud neviděl, takže mi jeho dílo nepřísluší hodnotit. Pozoruhodný dokument o nikdy nenatočeném velkofilmu, který mohl být legendárním a mohl se stát kultovním. Námět z pera Franka Herberta působí nesmírně nosně, ta Jodorowskyho vize byla téměř fascinující, jeho zápal pro věc příkladný, už jen plánované obsazení slibovalo nevšední podívanou. A když tedy zamýšlený film nikdy nespatřil světlo světa, jako bonus mě dokument nalákal alespoň na Lynchovu verzi Duny z roku 1984. (15.08.2014)

A možno je to takto lepšie... že sa to nenatočilo, že Jodorowsky následne napísal komiksy, aké napísal (že najlepšie hard sci-fi na svete!), že Ridley Scott zdedil Jodorowského tím a natočil najlepší sci-fi horor na svete... Ambície naplnené v predstavách je jedna vec, ich realizácia druhá. A realita sa neserie. Celý čas ma popri sledovaní tohto dokumentu prenasledoval neodbytný pocit "to by nevyšlo, to vyzeralo príliš dobre, to by nevyšlo, ani keby im to odklepli, to sa podariť nemohlo, ten pretlak tvorivosti, tá miera zápalu (a možno až arogancie) v takom neistom podniku ako je film - to nie, to by bol pád"... a nemali by sme ani Dunu, ani spomínané žánrové skvosty. (Ale ten scenár so storyboardmi, prípadne spracovaný do komiksu, ten by som rád!) (29.01.2018)

Nejlepší film, který nikdy nikdo neuvidí. A taky přestože je to dokumentární film o konkrétních tvůrcích konkrétního filmu, tak je taky velmi informativní ohledně toho, čím se dneska doopravdy řídí umělecká tvorba, a na co se dneska spousta lidí ve skutečnosti zaměřuje. Hlavní škoda je, že Alejandro Jodorowsky věděl úplně přesně a do detailů bez nějakých improvizací za pochodu, jak to bude vypadat, a co od toho chce, a stejně tak to věděl celý jeho tvůrčí tým. A ke všemu navíc ještě ty těžko uvěřitelné náhody, o kterých mluví během vyprávění o tom, jak to s přípravou toho filmu bylo, značí, že doopravdy úplně všechno přálo tomuto filmu, ale i tak se to nevyrovnalo obsesi penězi. (01.05.2014)

Raping Frank Herbert with love. Vzácně vyrovnaný dokument, který můžete dle osobní náklonnosti k neortodoxním chilským surrealistům sledovat jako: a) zábavný doklad toho, že Jodorowsky je šílenec a megaloman (nikdo jiný by do jednoho filmu neangažoval takové egocentriky jako Welles, Dalí a Jagger v domnění, že se projekt nerozsype před první klapkou); b) smutný doklad toho, že skuteční vizionáři budou v lepším případě doceněni až s mnohaletým zpožděním. Obě roviny se nevylučují, jedna není upřednostňována na úkor druhé a paralelně se díky tomu dozvídáme nejen to, jak mohl vypadat Jodorowského čtvrtý celovečerní film, ale také, kdo vlastně Alejandro Jodorowsky je. Zábavnou složku programu obstarává především on sám, dopouštěje se na angličtině téhož, čeho se chtěl dopustit na Duně (kterou, zřejmě jako vícero zúčastněných, prý ani nečetl). Pavich ponechává Jodorowského výroky v plném znění, jeho sebeexcesivnější myšlenkové výrony necenzuruje, nesnaží se ho prezentovat jako prozřetelného génia, který vždy přesně ví, co dělá a říká. Absurdní rozměr příhod, připomínajících fóry, kterými se navzájem udržovali ve střehu surrealisté (vícekrát jsem si vzpomněl na Buñuelovu autobiografii Do posledního dechu), nenápadně podporuje doprovodný obrazový materiál. Anabáze s přemlouváním Dalího, jež údajně probíhalo postupně v Los Angeles, Paříži a Barceloně, je pro naše docenění Jodorowského abnormálního odhodlání ilustrována záběry ze zmiňovaných měst – a minimálně v případě LA si přitom tvůrci dali tu práci, že navštívili stejný podnik, v jakém měl proběhnout rozhovor obou surrealistických šprýmařů. Rekonstrukce toho, jak Jodorowského Duna mohla vypadat, se oproti tomu nese v naprosto seriózním duchu, čemuž výrazně napomáhá podmanivý hudební podkres, oživující Moebiusovy storyboardy. Opravdu působivé. V závěru, kdy je doloženo, jak odvržený projekt přeci jen různými bočními cestami pronikl do Hollywoodu, dokonce dojemné. Povinnost pro všechny milovníky filmů, kteří chtějí zakusit intenzivní pocit, že z první ruky poznávají dílo, které nikdy nevzniklo… a (právě) díky tomu se z něj mohla stát legenda. 90% (25.06.2014)

Duna je natolik komplexní, epická a přitom myšlenkově bohatá, že ji považuji za nezfilmovatelnou. To koneckonců potvrdila i Lynchova verze. Jakkoliv je to režisér pružně ohýbající realitu a rutinně rozpitvávající zákoutí lidské psychiky, tak si na díle Franka Herbera vylámal zuby. Kouzlo knihy leží v precizně vykreslené civilizaci, fungující na tak odlišných základech, až to až bere dech. Představte si společnost, kde jsou genetika, sociologie, filosofie, psychologie a rétorika exaktní vědy. Společnost jenž zavrhla techniku a zaměřila se na rozvoj potenciálu člověka. Hrdinové z Arrakis jsou od nás dále než jsme my od australopitéků a jejich schopnosti se vymykají našemu poznání. To svérázný Chilan úplně opomíjí a místo toho rozvíjí svou vlastní představu, zaměřenou na duchovno a jakousi pseudonáboženskou tradici, jen velmi volně se inspirující Herbertovým eposem. Když jsem poslouchal jak živelně režisér sbíral svoje "spirituální bojovníky" a jak mu projekt pomalu přerůstal přes hlavu, získal jsem dojem, že Jodorowského osobitá, čtrnáctihodinová vize by dopadla téměř jistě katastrofálně. Nejenže by nezměnila dějiny sci-fi a nenahradila Hvězdné války - ty byly naopak fenomenálně úspěšné díky svojí jednoduché stravitelnosti a nekomplikovanému příběhu, ale dost možná by vznikl nesrozumitelný mišmaš a finanční katastrofa. Obava z toho druhého, byl koneckonců ten pravý důvod, proč mu studia nevěřila. Jodorowsky dokáže nadchnout i z dokumentu a ani se nedivím že svým nadšením strhl velikány své doby ke společné práci, ovšem jeho projekt byl už ze samé podstaty předem odsouzený k neúspěchu. Pokud by ale nějakým zázrakem opravdu vznikl, za vidění by určitě stál. Top 10 za rok 2013. (11.07.2014)