Ona

„A není to skutečný vztah?“ Virtuální romance, která se sice do určité míry drží schématu svých tradičnějších žánrových spřízněnců (chlapec potká dívku, chlapec získá dívku…), ale kvůli fyzicky absentující partnerce i jiným nezaplněným místům v obrazovém prostoru působí po celou dobu zvláštně osaměle. Joaquin Phoenix musí většinu odvážně dlouhých záběrů odehrát na vlastní pěst. Neboť po jeho akci nepřichází viditelná reakce, hraje za dva. Podstatné se děje buď v hrdinově nitru, nebo mimo obraz – ve zvukové stopě, kterou má ale Theo do značné míry také pod svou kontrolou. Sám si například volí (melancholický) soundtrack pro svůj život, čím film nejen tematizuje manipulaci s životy druhých (novou režisérkou Theovy existence se stává Sam), ale také přiznává své manipulativní praktiky a záměrně tím tlumí jejich účinnost. ___ Rozvláčné vyprávěcí tempo a emocionální utlumenost na rovině formálních prostředků odpovídají silně subjektivizovanému (obrazově i zvukově) vyprávění. Film je v lecčem stejně ostýchavý jako Theo, který se zdá být odstřihnutý od okolního světa také svým situováním do jinak prázdných záběrů. Namísto chybějící partnerky je zde interaktivní mizanscéna. Ilustruje hrdinovu náladu a komentuje situace, v nichž se ocitl. Nesmělost Thea i celého filmu ale nejde moc dohromady s občasnými sklouznutími filmu k vulgaritě (erotické chatování, Samanthin anální humor). Překročení hranice vkusnosti ale můžeme vnímat jako poukázání na samozřejmost, s jakou virtuálním světům dovolujeme, aby pronikly do našeho intimního prostoru (s podobnou samozřejmostí Theo počítači odpovídá, jaký je jeho vztah s matkou). ___ S lehkou paušalizací by se dalo tvrdit, že touha něco změnit a zároveň se nevzdat svého komfortu, je paradoxem vlastním nejenom Theodorovi, který má strach vkročit do neznáma a natrvalo přerušit (skutečný) kontakt se svou bývalou přítelkyní, ale celého dnešního světa. Navenek je vše perfektní a útulné (čemu ve filmu přidávají uklidňující pastelové barvy). Žijeme v komfortu, jaký dřív rozhodně nebyl standardem, ale zároveň jsme v důsledku hledání co nejpohodlnějších řešení (protože zakoupený software nám bude logicky vycházet ve všem vstříc) často osamělí, izolovaní a málokdy opravdu šťastní. Povrchová dokonalost zakrývá vnitřní prázdnotu. Náhražky skutečných lidí, skutečných pocitů a skutečných činů zjednodušují život do té míry, že s ním ztrácíme kontakt. Emoce za nás vyjadřují druzí, pomocí dopisů tvořených bez nutnosti dotknout se klávesnice (natož nějakého „ručního“ psacího prostředku). ___ Jonze ale není skeptik, který by moderní technologie rezolutně odmítal. Možnost bezkontaktního vztahu zcela nezatracuje – například dialogy Thea s Amy působí stejně nenuceně jako jeho konverzace se Sam –, pouze upozorňuje na řadu úskalí volby žít bez doteků. Ať je to vizuální nepřítomnost partnera v našich vzpomínkách nebo ztráta benjaminovské „aury“ milovaného a dosud zaručeně originálního objektu. K některým příjemným skutečnostem ani ve světě dokonalých náhrad a náhradníků naštěstí odpovídající alternativy neexistují. Zatím… 80% Zajímavé komentáře: J*A*S*M, Radek99, RasputincZ, maddy, JitkaCardova (01.04.2014) (menej) (viac)

(možný spoiler!) Jeden z nejchytřejších filmů poslední doby, který více než vizionářskou futorologickou fikcí je delikátní anatomií lásky, romantiky a také role člověka v moderním světě ovládaném všudypřítomnou IT. Děj se odehrává v nedefinované budoucnosti, která však vykazuje zřetelnou kontinuitu s naší současností. Nevidíme vlastně nic, co bychom neznali z našich každodenních životů; dnešní technologie jsou ve filmu pouze - logicky - na vyšší úrovni (povědomý je i onen retro styl oblékání, který koresponduje s pravidelnými módními cykly, jak je známe i teď). __Osamělý Theodore prochází složitým obdobím. Rozvádí se a má pocit, že vše podstatné v životě si už prožil. Je citlivý, vnímavý, ale současně pociťuje prázdnotu, kterou vyplňuje hraním her a různými náhražkami (např. na internetu: v chatovacích místnostech, virtuálním sexem apod.). Zlom přichází se Samanthou, operačním systémem jeho PC, který má vysoký stupeň umělé inteligence a do nějž se Theodore zamiluje. Výjimečnost filmu spočívá v tom, že Theodor i divák beznadějně podlehnou iluzi, že i Samantha se zamiluje do Theodora. Jejich vztah je totiž tak něžný, tak krásný, tak skutečný. Jejich rozhovory jsou tak vtipné a duchaplné! V této záplavě emocí se snadno ztratí podstatné detaily: Samantha je umělý (!) komerční (!) produkt (!), o kterém se Theodore dozvěděl z reklamy. Je to složitý algoritmus, který byl nějakou korporací vytvořen tak, aby po vstupní diagnostice byl naprosto customer-specific a aby se choval zcela přirozeně (včetně pochyb o sobě samém a domnělých emocí). Tím nejdůležitějším detailem (pro mou interpretaci klíčovým) je však Theodorovo cyranovské zaměstnání: Píše osobní dopisy za ty, kteří nejsou schopni (nebo nemají čas) své city dostatečně vyjádřit. Vědomě se obracejí k náhražce a Theodore se tak účastní grandiózního podvodu (a jistě dobrého byznysu) na adresátech, kteří podléhají iluzi, že city z řádků dopisů jsou autentické. Stejným způsobem je však podveden Theodore sám prostřednictvím Samanthy, která navzdory různým (projektovaným) náznakům vymanění se z rámce pouhého umělého algoritmu stále zůstává neživým produktem IT vývojářů - a tedy neživou náhražkou. Z tohoto pohledu může být následné ukončení vztahu se Samanthou (její "odchod") např. výsledkem snah producenta OS1 o omezení životnosti produktu (o licenční politice softwarových firem v nedefinované budoucnosti můžeme různě fantazírovat). __Jelikož Samantha je customer-specific (dokonale zná Theodorovy záliby, práci, minulé vztahy, sexuální preference), zintenzivňuje nám náhled na Theodorovu osobnost. Theodor touží po lásce, ale díky Samantě si můžeme uvědomit, že láska je do značné míry sobecká emoce, která je korigována kompromisy, jež reálný vztah nutně přináší. Se Samanthou je to jiné, protože Theodore fakticky stále zůstává osamocen, zůstává sám se sebou; Samantha mu pouze umožňuje ventilovat přemíru emocí, které v sobě dusí. Theodor se nechává obelhávat náhražkou a dostává za to částečné uvolnění tíhy duše a iluzi krásného vztahu (který se líbí i nám divákům, protože má rysy přirozenosti a je prost klišé - bylo by zajímavé sledovat OS1 ve vztahu s nějakým buranem). Podstatným rysem popisované společnosti budoucnosti pak je, že se nikdo nepozastavuje nad tím, že chlap randí s počítačem. Vztah člověka a elektroniky se stává přirozeným a všeobecné podlehnutí náhražkám se stalo normou. __Přetrvávající osamělost, sociální uzavřenost, obklopování se (krátkodobými) náhražkami, ovlivňování nejintimnějších sfér našeho soukromí komerčními firmami a individualismus jsou fenomény dneška, které film zajímavým způsobem extrapoluje do celkem realistické podoby budoucnosti. Zda je to pozitivní nebo negativní představa, záleží na každém z nás... Když se pak k výbornému scénáři připočítají skvělí Joaquin Phoenix a Scarlett Johansson, výborná hudba i kamera, dostaneme jeden z nejsilnějších a myšlenkově nejpodnětnějších filmů, jakých byl Hollywood v posledních letech schopen. (04.04.2014) (menej) (viac)

Já chápu, že si z té zápletky hodně lidí sedne na zadek, přesto mi dovolte vykázat snímek do patřičných mezí vzhledem ke zdrojům, které s tak nízkým pochopením vysává. ***** Těch několik promile lidí, kteří čtou Grega Egana a orientují se v současné top-class filosoficko-vědecké reflektivní literatuře podobného druhu, na první pohled odhalí zploštělý, nudně hollywoodsky natočený sladkobolný milostný příběh, který si nárokuje přitažlivé, nově mapované prostředí nového tisíciletí, byť se ho neumí chápat jinak než trapně postaru - chápe se nových možností mřížkou staré morálky, etiky a logiky, a o moc dál než za tohle pochopení se jeho postavy nedostanou. Specificky nového se neukáže nic, hranice se jen tajemně rozostří, pár zamlžených slov od UI a pak už ticho, odloučení a samota. Spike si víc představit neumí a z Egana víc nepobral. ***** Trochu to připomíná americkou invazi na Mars, jak ji svého času tak poeticky a sarkasticky popsal Bradbury - Američané na Mars vynesou sami sebe a všechno jiné vzhledem ke své sebestředné a sebeobranné povaze a pohodlnosti paradigmat, v nichž se zabydleli, zničí dřív, než by se k tomu mohli přiblížit a poučit se o jinakosti. Američané (míněno zobecněle) tak nikdy nepoznají nic nového, protože před sebou hrnou svoje teze a prizmata jako buldozer, před nímž nic nového neobstojí a všechno přeživší je srovnané do známých plochých struktur a rovnic, nebo odsouzené do říše neviděného. ***** Právě tak Spike Jonze paradoxně vykrádá divoké, myšlenkově bohaté a skutečně znepokojující úvahy, vize a obrazy Grega Egana tím nejméně zajímavým, notně zastaralým, až středověkým způsobem a ze všeho radikálně nového míchá bez skrupulí lehce stravitelný salát mdlé chuti znehodnocený tradičním kořením červené knihovny - glutamáty a kečupem lidských emocí. ***** Spike Jonze zkrátka dokáže ukrást jen tolik, kolik jeho hlava pobere, a to vážně není nic moc - jak vidno, obehrané nástroje a kolovrátky 2. tisíciletí se pro loupeže v nové epoše vůbec nehodí. Jako by se kdysi pokoušel vyhmátnout tajuplnou DNA krumpáčem nebo do síťky na motýly lovit nepostižitelné atomy, tak se dnes staví k jemnému předivu budování identity a sebe-poznávání bytostí zbavených fyzických omezení času, prostoru a požadavků kauzálního vyplývání, povrchové logiky příběhů. Spike to odbaví rychle a zkratkovitě: vztah s lidmi není možný, protože UI jsou moc rychlé a kvalitativně náročnější, než si umíme představit; zase zůstaneme sami (ale právě ono paradoxní "víc, než si umíme představit", dělá z filmu tradiční středověké melodrama s prázdnou vykolíkovanou dírou tam, kde to mělo být vzrušující a kde třeba texty Grega Egana jsou naprosto závratné a nevratně měnící perspektivy čtenáře). ***** Filmové médium tu navíc ničemu nepřispívá, hollywoodská nenáročná kamera je jen mechanickým převodem zploštělých tezí na plátno, působí to jako mizerný referát tlusté desetileté holčičky o mysteriích kodaňské školy kvantové mechaniky z 20. let. Jonze nic nepochopil a to málo povrchového prachu, co v něm ulpělo, nedokázal transformovat do obrazů s adekvátně novou estetikou. Chcete-li být opravdu vzrušení, sežeňte si sbírku povídek Axiomat, a pak si přečtěte třeba navazující Město permutací, Karanténu a Diasporu od Grega Egana. Doba, kdy se tyhle věci dostanou v odpovídající dech beroucí formě na plátno, ještě chválabohu nepřišla. Máme se na co těšit, věřte mi. ***** Přesto je však tenhle snímek zajímavý - ukazuje, že dnes vůbec není potřeba, aby nějaký fenomén prošel obdobím seriózního rozkvětu - a už se stává potravou pro kafemlýnek šoubyznysu a zábavního průmyslu. Snad ještě přijde čas, kdy se Greg Egan bude číst na střední a studovat na univerzitách humanitních i vědních oborů. *** Nevím, jestli Jonze skutečně četl Egana, nebo jestli už sám použil některé z nesčíslných béčkových textů, které na Eganovi samy parazitují, ale na tom nezáleží, jména v řadě plagiátorů, mělnitelů a przničů originálních myšlenek jsou vždycky zástupná a jejich zločin ignorance je konečně týž. *~ (04.03.2014) (menej) (viac)