Tabu

Smutný případ filmu, který je čím dál méně zajímavý snad s každou přibývající minutou... a že jich má dost. Třeba stylový prolog je vyloženě parádní. Jenže pak se přeneseme do současného Lisabonu a sledujeme vyprávění o několika starších ženách. Proč ne? Jenže pak se vrátíme v čase do dob, kdy mělo Portugalsko africké kolonie a v dnešním Mosambiku se dočkáme triviálního romantického dramatu, které se už jen nekonečně vleče. A když jeho vypravěč v jednom momentu pronesl: „Zoufale jsem si přál konec. Jakýkoli konec.“, přesně jsem chápal, o čem mluví. Takže krátce: zapomeňte na Murnaua, s ním má něco společného pouze ten prolog, plakátový krokodýl má nejzajímavější využití také v tom prologu a název je odvozen od toho, že se africké vyprávění odehrává pod horou Mt. Tabu (30%). (05.07.2012)

Téma odkazu kolonialismu a pohanských rituálů v současnosti považuji za nejnosnější, co letos v kinematografii vzniklo. Povrchnějšímu čtení zrovna nepomáhá, jak jednoduše je film strukturován (dva po sobě následující nepřerušované lineární proudy), ale i jako drama vypovídající o ztracených a nikdy nenavrácených lidských kontaktech je Tabu nesmírně silná záležitost. Speciální pochvalu jsem schoval kameramanovi, spolu s Meek's Cutoff další důkaz, že i "omezený" formát se dá proměnit v malířské plátno. (08.12.2012)

Tabu je bezpochyby originální počin, který hned v prvních minutách vtáhne diváka do svébytné, podivně stísněné a přitom uvolněnými uzdami fantazie osvobozené atmosféry. Silná trojice žen v úctyhodném hereckém ztvárnění nutí jen fascinované zírat na plátno, sledovat osamělost jedné, paranoidně-halucinační stavy druhé, podané navíc pouze dlouhými monology a analýzou její proměnlivé tváře, a zaryté mlčení a netečnost třetí. Za pomoci vizuálních postupů spjatých spíše s tvorbou Murnaua či Dreyera vzniká zvláštní napjetí mezi současným rámcem děje a jeho značně anachronickým stylistickým ztvárněním. V určitých okamžicích se takto snímku daří přenést na diváka až irreálný, bezmála mystický zážitek a kráčet v tradici těchto dvou velikánů s osobitým viděním světa. Problém však tkví v tom, že film je rozdělen na dvě kapitoly. Zatímco první část, jež jsem výše popsal, funguje ve všech možných ohledech, druhá - retrospektivní - se mění v chabý pokus oživit kouzlo němého filmu. Vypravěč je sice charismatický a dobře se poslouchá, ale zvolená forma nemá žádné opodstatnění. Jde pouze o uměle ozvláštněnou, naprosto banální a téměř nesnesitelně natahovanou zápletku z té nejčervenější knihovny. Předchozí kapitolu ani neprohloubí, naopak zcela zničí její tajemný náboj. Spíše působí jako neopodstatněný přívěšek k natažení stopáže, jež vše co mu předchází zoufale diskredituje. Opravdu není tak často k vidění, že by tvůrce takto sám popřel svůj mistrovský výkon. (30.06.2012)

Tabu lze těžko zařadit do nějaké kategorie, je jako puzzle, které musí divák v hlavě pečlivě uspořádat do jednoho zdárného celku. Film se opírá o poetiku němých filmů, doprovázenou podmanivou hudbou, která často mění svůj charakter. Rozhodně jde o podmanivý film, který diváka vtáhne do své hry plné vizuální nápaditosti, ale zároveň ho také zahltí příliš natahovanou zápletkou z druhé poloviny filmu, která nutí zavřít oči a oddat se pouze hudbě a hlasu vypravěče. Tabu je sice pouze dvouhodinový film, ale subjektivní délka času se blíží téměř ke třem nekonečnýmm hodinám.FFKV (02.07.2012)

Romance uvěřitelnější a působivější než libovolný Hollywood, post-koloniální kritika, africký (pseudo)dokument, a oslava filmového vyprávění zároveň. Navrch geniálně zpracované a skutečně post-moderní flashbacky (které tvoří celou druhou polovinu filmu) - ve vzpomínkách zůstanou obrazy, ovšem přesná slova dialogů už nikoliv. Film roku. (25.07.2012)