Tabu

Smutný případ filmu, který je čím dál méně zajímavý snad s každou přibývající minutou... a že jich má dost. Třeba stylový prolog je vyloženě parádní. Jenže pak se přeneseme do současného Lisabonu a sledujeme vyprávění o několika starších ženách. Proč ne? Jenže pak se vrátíme v čase do dob, kdy mělo Portugalsko africké kolonie a v dnešním Mosambiku se dočkáme triviálního romantického dramatu, které se už jen nekonečně vleče. A když jeho vypravěč v jednom momentu pronesl: „Zoufale jsem si přál konec. Jakýkoli konec.“, přesně jsem chápal, o čem mluví. Takže krátce: zapomeňte na Murnaua, s ním má něco společného pouze ten prolog, plakátový krokodýl má nejzajímavější využití také v tom prologu a název je odvozen od toho, že se africké vyprávění odehrává pod horou Mt. Tabu (30%). (05.07.2012)

Tabu lze těžko zařadit do nějaké kategorie, je jako puzzle, které musí divák v hlavě pečlivě uspořádat do jednoho zdárného celku. Film se opírá o poetiku němých filmů, doprovázenou podmanivou hudbou, která často mění svůj charakter. Rozhodně jde o podmanivý film, který diváka vtáhne do své hry plné vizuální nápaditosti, ale zároveň ho také zahltí příliš natahovanou zápletkou z druhé poloviny filmu, která nutí zavřít oči a oddat se pouze hudbě a hlasu vypravěče. Tabu je sice pouze dvouhodinový film, ale subjektivní délka času se blíží téměř ke třem nekonečnýmm hodinám.FFKV (02.07.2012)

Téma odkazu kolonialismu a pohanských rituálů v současnosti považuji za nejnosnější, co letos v kinematografii vzniklo. Povrchnějšímu čtení zrovna nepomáhá, jak jednoduše je film strukturován (dva po sobě následující nepřerušované lineární proudy), ale i jako drama vypovídající o ztracených a nikdy nenavrácených lidských kontaktech je Tabu nesmírně silná záležitost. Speciální pochvalu jsem schoval kameramanovi, spolu s Meek's Cutoff další důkaz, že i "omezený" formát se dá proměnit v malířské plátno. (08.12.2012)

Tabu je bezpochyby originální počin, který hned v prvních minutách vtáhne diváka do svébytné, podivně stísněné a přitom uvolněnými uzdami fantazie osvobozené atmosféry. Silná trojice žen v úctyhodném hereckém ztvárnění nutí jen fascinované zírat na plátno, sledovat osamělost jedné, paranoidně-halucinační stavy druhé, podané navíc pouze dlouhými monology a analýzou její proměnlivé tváře, a zaryté mlčení a netečnost třetí. Za pomoci vizuálních postupů spjatých spíše s tvorbou Murnaua či Dreyera vzniká zvláštní napjetí mezi současným rámcem děje a jeho značně anachronickým stylistickým ztvárněním. V určitých okamžicích se takto snímku daří přenést na diváka až irreálný, bezmála mystický zážitek a kráčet v tradici těchto dvou velikánů s osobitým viděním světa. Problém však tkví v tom, že film je rozdělen na dvě kapitoly. Zatímco první část, jež jsem výše popsal, funguje ve všech možných ohledech, druhá - retrospektivní - se mění v chabý pokus oživit kouzlo němého filmu. Vypravěč je sice charismatický a dobře se poslouchá, ale zvolená forma nemá žádné opodstatnění. Jde pouze o uměle ozvláštněnou, naprosto banální a téměř nesnesitelně natahovanou zápletku z té nejčervenější knihovny. Předchozí kapitolu ani neprohloubí, naopak zcela zničí její tajemný náboj. Spíše působí jako neopodstatněný přívěšek k natažení stopáže, jež vše co mu předchází zoufale diskredituje. Opravdu není tak často k vidění, že by tvůrce takto sám popřel svůj mistrovský výkon. (30.06.2012)

Takže i přes velkolepé recenze a poměrně dlouhou stopáž jsem se o vztahu hlavní hrdinky s její dcerou nedozvěděl zhola nic. Nebo jsem to možná prostě nepobral, ale několik diváků opouštějících kinosál před koncem na tom evidentně bylo ještě hůř. Každopádně za všechno asi může ten krokodýl, který zvládl mimochodem asi sežrat i potenciál diváckého zážitku pro většinu obecenstva. [Ponrepo, ENG + CZ titulky] (07.12.2023)