Trauma

Nad očekávání příjemné překvapení. Vrah přichází v dešti... Argento se oprostil definitivně od většiny svých typických filmařských rysů - bourání obrazu a deformace zlatého řezu ( jak nádherně předvedl třeba v Tmavě červené), hra s modrou, rudou a žlutou ( jako v Suspirii či Infernu) či smysl pro detail - zde snad jen scény s gegonem a zmítající se větev v dešti. Kamera příjemná, hudba ucházející ( jo, Goblin to není...), ale vše tak nějak uhlazené a komorní. Starého Argenta připomene nemilosrdný déšť, spiritistická seance, vidění očima vraha i brutální vraždění, které však postrádá pěnivé gejzíry krve, jak bychom očekávali. Konec byl vydařený! A nechybí odkazy na Psycho (sprcha), Osvícení ( dostanu tě, chlapečku!) či motýlí hrátky, kdy nevinnost motýlů se pojí se zlem ( Poltergeist 2, Mlčení jehňátek ad.) (26.07.2011)

Slusny Argentuv prumer, na kterem je ale jiz pomerne citelne, ze se narozdil od vetsiny jeho ranne tvorby jednalo o americkou produkci. Typicky priklad - Argento chtel soundtrack od Goblins (bez kterych by napr. jeho masterpiece Suspiria byl polovicni), ale amici jsou prilis vymekli, takze to zamitli. Odrizlych krku je zde ale nastesti stale dostatek. Rumunsky obradni ritual ocividne velmi silne citoval Sam Raimi v nedavnem Drag Me To Hell. 5/10 (10.11.2010)

Hned při úvodních titulcích Traumi, ve kterých jsem spatřil jméno Toma Saviniho (efekty), jsem si říkal, že tohle bude pořádně krvavé giallo. Bohužel, tomu tak není, američtí producenti asi svázali Argentovi ruce(aspoň, že nechali vraždícímu maniaku velice originální náčiní:-)). Příběh Traumi pak sleduje mladý pár, který se snaží zjistit identitu vražedného monstra, které zabilo hrdinčiny rodiče. Začátek filmu se díky tomu rozjede velice dobře, bohužel scénáristická vata nastoupí moc brzy a děj začně nudit. Ještě že Argento film prokládá svými tradičními vychytávkami a divák, tak může přimhouřit oči nad příšerně hrajícím ústředním duem. Menším zklamání pro mě byla hudba. Kde smarjá Argento nechal Gobliny? Nebo v tom mají producenti také prsty? No nic....ale abych už jen nehanil, tak poslední třetina filmu nabírá na obrátkách, které stvrzuje finále se skvělou pointou nakonec. Argento prostě giallo umí. (10.03.2009)

V době svýho vzniku bylo Trauma hořkým zklamáním. Trpkým prozřením, že Argento už je bohužel za svým tvůrčím zenitem. Ale čas šel dál, Dario rozhodně nepověsil řemeslo na hřebík a točí si vesele dál. A i když je kvalita jeho filmů sestupná, tak pořád jsou to vály, na který se vyplatí podívat. Jen člověk musí vědět do čeho jde a nečekat další Profondo rosso. Já jsem se s tím už srovnal, a třeba u jeho Drákuly se královsky bavím. :-) Takže, po svým silným italským období se Argento na začátku devadesátek ochomýtal v Americe, aby tam společně s Romerem natočil Dvě ďábelské oči, a pak už sám za sebe Trauma. A ono to vůbec není špatný. Navíc teď, když film konečně dostal naprosto špičkovou blu-ray úpravu od hračičků z Vinegar Syndrome, ten biják prokoukl nevídaným způsobem, a je radost na něj koukat. Furt je tam cítit silnej autorskej tvůrce, hudbu dělá Pino Donagio, zábavným způsobem se tam mihne Brad Dourif a navíc tady taťka Dario svlíkne svou, v tý době, sedmnáctiletou dceru Asii. Hele, mně to ke štěstí stačí. (01.01.2024)

Po dvoch vlažných stretnutiach z minulosti (Suspiria, Profondo rosso) konečne Argento, ktorý ma regulérne sejmul. Americké produkčné zázemie posunulo Daria do vod odvážne ne-argentovského bizáru. Z jeho trademarkov sú k videniu snáď len vrah v čiernych rukaviciach a šikovná dceruška Asia. Inak je Trauma svojou ponurou dream logic, family dynamics, kamerovou honírnou a soundtrackom skôr takový De Palma říznutý Lynchom, Italian style. Hodne zvláštny mix, ale trafil sa do môjho vkusu parádne. (20.04.2023)