Hon

Severská schopnost oprostit film od všeho zbytečného a naplnit ho přesně tím podstatným a potřebným. Silný film, u kterého je divák svědkem toho, jak může naivní dětská lež pronesená ve zlosti zničit život slušného člověka. Svět, který tvoří naši jistotu, přátelé, práce, obyčejná samoobsluha, kam člověk chodí nakupovat a nemá důvod myslet si, že by tak nemohl učinit i zítra, to všechno, co člověku přijde samozřejné, se může změnit v hon na čarodějnice, pokud stačí jedno obvinění, které ani není třeba dokázat, stačí, že bylo vyřčeno. Ta tam je presumpce neviny, ta tam je možnost testovatelnosti obvinění, samotným jeho vyslovením se člověk stává vinným bez možnosti prokázat svou nevinu. Hlavní hrdina je neuvěřitelně sympatický a výtečně zahraný, jeho boj o to se nezhroutit a dát věci do pořádku, zachovat si důstojnost, dokáže naprosto strhnout. Stejně tak zoufalá snaha jeho syna obhájit otce. Celkově se mi líbí, že film ukáže, že ne úplně všichni lidé podlehnou davovému šílenství, takže Lucasovi zůstanou přátelé ochotni se ho zastat bez ohledu na následky. Filmu to dle mého přidává na reálnosti. Ale snad nejzajímavější a svým způsobem tragičtější je postava přítele hlavního hrdiny Thea, který se najednou ocitne mezi kladivem a kovadlinou. Věřit nejlepšímu příteli nebo své dceři. Scéna v kostele je pak opravdu zdrcující a sám přiznávám, že mě při ní pálilo v krku jako málokdy. Vynikající po všech stránkách, v neposlední řadě po té, která se týká chlapství a chlapského přátelství. P. S.: Pro ty, kdo myslí, že v reálu by se to nemohlo stát.... A dokonce i u nás... (27.01.2013)

Ačkoliv se v druhé polovině film odvíjí mírně přehnaně, tak to zase moc nevadí, protože lze konstatovat, že působivost děje je značná. Viditelně tu vyznívá skvělá práce herce Madse Mikkelsena který je hybnou silou celého příběhu. Co se týče samotné historky, ať už je smyšlená, či nikoli, tak s jistou rezervou mohu napsat, že film si vzal na mušku de facto přesný popis toho, kam až může vést, když vezme kterýkoli člověk spravedlnost do vlastních rukou, který nemá stoprocentní jistotu o vině a v dobré víře touží po odplatě, ale zcela v rozporu se zdravým rozumem. Ale mám i drobnou výtku, když přijmu fakt, že Lucas je líčen jako velmi sympatický člověk, tak pochopitelně těžko si představuji, že se ocitne rázem rychle kvůli křivému obvinění v osidlech nenávisti téměř všech přátel. Působilo to na mě dost nereálně. (05.05.2013)

Někteří komentující vyčítají filmu nereálnost, že by něco takového přece nemohli té malé holce uvěřit. Ale mohli, a to dost snadno. Jde o to, že lidé bohužel věří tomu, čemu chtějí. A pak jde zdravý rozum stranou; jak by si přece mohla naše nevinná holčička, která jistě nepřišla s ničím nevhodným do styku (vždyť se jí přece plně věnujeme, že?), takhle vymýšlet, lhát? Vždyť je to naše dokonalé sluníčko…takže pojďme uspořádat na toho pedofilního učitele hon! To by vám řekla většina dnešních rodičů, kteří nemají ohledně svého milovaného potomka takřka žádnou soudnost. A pak stačí jen jedna (ne)důvěřivá ředitelka školky (která má na muže beztak alergii; navíc, je přirozené, aby nějaký chlap mohl mít tak dobrý vztah k dětem a oni k němu?) a je oheň na střeše. Ale dost obhajování uvěřitelnosti zápletky, zpátky k filmu jako takovému. Jeho velkou zbraní je přirozenost. Divákovi nepřipadá, že by si to tvůrci vymysleli. Vyjma scény v kostele, kdy bych čekal, že si Lucase ostatní chlapi před kostelem podají, jsem nenašel další, které by mi nezapadala do přirozeného vývoje. Navíc od 15. minuty se postupně začne sesouvat lavina, hlavního hrdinu zasypávat a divák mu okamžitě začne fandit, soucítit s ním, a to samozřejmě až do úplného konce (nejsilnější je v tomhle ohledu zřejmě scéna v obchoďáku, kdy tam člověk touží naběhnout a ty zmetky skopat na hromadu). A ukončení filmu mě překvapilo. Jednoznačně jsem čekal něco tvrdšího, ale tenhle závěr má, čím víc o něm přemýšlím, něco do sebe, možná je skutečně (nej)lepším řešením. Zkrátka ztracená důvěra se těžko obnovuje a pošpiněný jedinec jím pro okolí zůstává dál, tohle „ponaučení“ si z filmu odnáším já. Takže ve výsledku, přes sem tam nějakou drobnost, kterou bych snímku vytkl, to bude plný počet. (21.04.2013)

I dnes, druhý den po zhlédnutí tohohle filmu cítím úzkost, tu bez moc a strach, co bych dělala já, jak v roli obviněného, tak v roli rodiče. Je neuvěřitelné, co se honí v hlavičkách dětí, ale i dospělých. Pro mě dost silné scény při „výslechu“ Kláry, při střetu nejlepších kamarádu, hlavně po té, co maminka vysvětluje dceři, že se to opravdu stalo, návštěva Kláry, pes, obchod a kostel. Přistihla jsem se, že na Kláru křičím: „Tak už konečně řekni, že jsi to řekla, protože ti vrátil to srdíčko!“ Smutné bohužel je, že pokud se toto jednou stane a nakonec se dotyčný očistí, čistý nikdy nebude. Stále tam bude semínko pochybnosti. A já se ptám: „Kde je hranice mezi dětskou lží a skutečností?" (27.05.2013)

Dánská variace na "Byl jsem lynčován" s chabou argumentací, vyvolávající zásadní otázky, pochybnosti a odsouzení celé společnosti. Hon je rozhodně výborný film, ale i přes Vinterbergovu chytrost a budování celého příběhu je tu pro mě zásadní problém v samotném obvinění. To působí doslova "vycucaně" z prstu včetně argumentu na jeho obhajobu ("děti přeci nikdy nelžou", "já věřím jen dětem", ...). Na těchto základech následuje syrová a bolestivá srážka s realitou jednoduchosti a rychlých ukvapených závěrů bez jediného důkazu (ano, sklep, ano!). Naopak zajímavé je sledování dospělých, kteří si svojí již "ustanovenou pravdu" dokážou prosadit a vlastně ji zpětně vtlouct oběti do hlavy (dialogy matka-Klára) a celý ten kolotoč všudypřítomného odsouzení a pocitu sledování. Hon je prostě velmi dobrý film, kterému by stačilo k té dokonalosti, o které se tu píše, více racionálních argumentů a méně vnucených faktů. Ale ona se přeci dlouho opakovaná lež stane pravdou, že? PS: Klára od první chvíle působí jako lehce "zpomalená" a navíc ta situace, kterou má doma (hádky, "ztrácí se"), to opravdu není dítě, kterému by jste věřili první poslední... (18.02.2013)