Réžia:
Martin FričKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Julius KalašHrajú:
František Smolík, Zdeňka Baldová, Ladislav Boháč, Lída Baarová, Hana Vítová, Ladislav Pešek, Růžena Šlemrová, Ella Nollová, Bedřich Veverka, Jiří Dohnal (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Lída Baarová ve filmovém přepisu stejnojmenné divadelní hry Viléma Wernera o hledání vlastní cesty ke štěstí. Zavede nás do 30. let, do tradiční středostavovské rodiny, v jejímž čele stojí přísný otec, který ctí obecné pojetí morálky a etiky a odmítá se smiřovat s moderními novotami, jejichž nositeli jsou jeho děti. Film byl uveden na V. MFF v Benátkách v roce 1937. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (38)
Sociální drama. Stárnoucí profesor gymnázia, rychlá doba, které on už nerozumí, jeho děti však ano a řítí se jí vstříc. František Smolík ztvárnil starého mrzouta s gráciíí sobě vlastní, jeho děti- dvě dcery a dva synové, rozpustilí, bez větších hodnot a ideálů, potřeštění, hanba povídat, se mu prostě všechny vymkly kontrole a on už je nedokáže řídit. Má pocit, že se doba vymkla z kloubů, ztrácí půdu pod nohama, zmaten rezignuje, vše klade za vinu sobě a své generaci. Snímek je trochu více temný, než by měl být, vše vidí dost černě, tvůrci byli asi v depresi. Přesto jim rozumím, zejména když sleduji zprávy na Nově, chce se mi zvolat: SOS! Bože, odpusť jim naše viny! I naše doba se vymkla z kloubů a nová generace nám to setsakramentsky vrátí, jen si počkejme. Jak je tedy vidět, historie se opakuje, tenhle film je toho důkazem...75% ()
Mne tento film prijde strasne nevyrovnany, at uz postavou otce, hereckymi vykony, dialogy ci svete div se, rezii. Chovani otce je jako aprilove pocasi a Smolik me ve sve roli zklamal, misty tak prehraval, az to hezke nebylo. Nejhorsi herecky vykon predvedla Baarova, tato herecka me nikdy moc nepresvedcila, zde snad podala svuj nejhorsi vykon. Naopak Baldova, Slemrova, Pesek a Dohnal jsou uzasni a tahnou cely film. Fricova rezie opet nabidne nekolik dobrych napadu, po technicke strance ale vypada celkem zastarale, zvlast v porovnani s nadcasovym nametem. Jinak urcite zajimava socialni sonda. ()
Filmová tvorba se ve třicátých letech, až na výjimky, předem zříkala všeho, co jen trochu zavánělo hlubším myšlenkovým přesahem. Film má bavit, nikoli vychovávat nebo snad dokonce poučovat. V tomto ohledu je Fričův zdařilý pokus o sociálně-kritické drama nebývale vstřícným gestem, vyjadřujícím režisérův zásadní postoj k lhostejnosti, s jakou byly důsledky hospodářské krize, ne náhodou podobné té, která znovu udeřila o několik desetiletí později, mlčky tolerovány či dokonce přecházeny. Stejnojmenná divadelní hra Viléma Wernera (1892 – 1966), jednoho z nejvýznamnějších českých dramatiků předválečného období, poskytovala výjimečný prostor k rozehrání mistrovské partie, v jejímž středu stojí starý středoškolský profesor, nechápavě pozorující citové i existenční nejistoty svých čtyř potomků. Junek je, jak sám ve filmu říká, rozkročen mezi dvěma stoletími, a proto nedokáže porozumět morálnímu rozkladu doby, která už dávno přestala být bezstarostnou hrou se životem. Život z nás udělal stroje s jedinou starostí – chleba! Ostatní pudy nám jsou překážkou. Ne pud, ale starost nám sedí v týlu. Starost o existenci, o život. Hlad! Válka! Plyny! Jakou úlohu hraje v tomhle kolotoči milostné rozjitření? Láska?, přiznává s pragmatickým přesvědčením profesorova starší dcera, vystudovaná lékařka, a předkládá tím účet nejen sobě, ale i svým rodičům. Propast, do níž se bezhlavě vrhají ostatní protagonisté je stále hlubší a hlubší. Starý profesor jen bezmocně přihlíží jejich marnému zápasu o kus štěstí, které se ovšem v jeho očích proměňuje v demoralizující úpadek společnosti. Všechno se před mýma očima rozkládá, hnije, páchne. A já tu stojím, ruce svislé a nemohu jim dát žádné opory. Nerozumím jim. Pod pečlivým režijním vedením Maca Friče tu rozehrávají příslušníci dvou vzácných hereckých generací celou škálu mistrných psychologických portrétů v čele s rozvážným Františkem Smolíkem, ztvárňujícího s osobitým přístupem starého profesora, člověka z jiného světa, myšlenkově vzdáleného moderním názorům. Vedle Smolíka je pozornost upřena, a právem, také na Lídu Baarovou v jedné z jejích nejpozoruhodnějších filmových kreací, následována neméně skvělou Zdenkou Baldovou, Peškem, Boháčem, Vítovou, Veverkou i Marií Glázrovou. Historická paralela se současnou ekonomickou krizí opět oživuje tento bezmála osmdesátiletý opus magnum a v některých okamžicích jej dokonce činí nepostradatelným pro naše budoucí generace. Jaký je tedy vlastně závěr? Snad, že ta prvorepubliková generace měla v sobě více pokory a odhodlání, než ta současná. Čím jsme se provinili my a všichni rodičové, že naše děti jsou tak nešťastné! ()
rozhovor lékařky se svým otcem: "Zakuř si." - "Ne ne, už čtyři dny jsem nekouřil." - "Ještě žádného neurastenika neuzdravilo, když se naráz vzdal kouření." ..... || ..... rozhovor otce s dospělou dcerou: "Máš ho ráda?" - "Je to můj přítel." - "Přítel? Co je to 'přítel'? Je-li to někdo, s kým trávíme noci, pak je to milenec." - "No ano, třebas. Ale už se to neříká." - "Neříká se to, ovšem. V tom slově byl závazek do budoucna, do celého života. 'Přítel'! To slovo neslibuje nic a k ničemu nezavazuje. Ani k věrnosti. Jdi, COURO." ()
Zaujímavosti (5)
- František Smolík, Zdenka Bladová a Ladislav Pešek byli obsazeni do stejných rolí v původním představení v Národním divadle. Premiéra se odehrála 19. 2. 1936, přičemž následovalo dalších 96 repríz. (kosticka7)
Lidé na kře jsou filmovou koláží generačního odcizení, sociální kritiky, alegorické choreografie masy celku, parodizujícího odlehčení, avantgardního revolucionářství, niterných dotyků a touhy po životě. Nejzákladnějším prvkem jsou tu generační rozpory, ve vnitřních světech zanechávají stopy hořkosti a nepochopení, hodnoty ideálu se v kontaktu s realitou stávají jen nehmotnými symboly, znemožňující pro celkovou ideovou neslučitelnost pragmatické využívání života. Stěžejními důvody neřešitelných rozepří je aktuální prostředí doby, hospodářská krize, napětí, hrozící válečným konfliktem, finanční mizérie a následné kompromisy morálním zásadám, bez nich by nakonec život nenabízel žádné smysluplné uspokojení a naplnění. Navzdory tomu nelpí Lidé na kře pouze na tragédii, je odhodlána k nadhledu se satirickým vyzněním. Obrazy Ferdinanda Pečenky jsou tím zdrojem alegorického hemžení choreografických bloků, dynamického pohybu modernizace i vydírajících pokusů mravního dilematu. Martin Frič natrvalo zanechal svědectví nejoceňovanější divadelní hry Viléma Wernera, drama hrozí vypuknutím tragédie, humor se snaží přizpůsobit skutečným podmínkám života i prosazovanému standardu pohodlí, a obraz píše lehoučké verše a raduje se z poezie i z tepotu života. Hlavním pilířem generačních rozporů je Václav Junek (velmi dobrý František Smolík), gymnaziální profesor. Morální zásadovost, ani jeho ušlechtilá povaha nedokáží porozumět trendům a způsobům moderního života, který si je vědom zásadního rozporu mezi ideálem a realitou, mládí se umí lehčeji přizpůsobit. Peníze sami o sobě sice niterné štěstí nepřinesou, ale jsou prostředkem k plnohodnotnějšímu a ucelenějšímu prožitku. Jeho vnitřní svět je bičován zuřivou bouří a nevolí s daným stavem věcí. Prostředí nabývá navrch nad výchovou. Hlavní ženskou postavou je Anna (pozoruhodná Zdeňka Baldová), Václavova věrná manželka. Je starostlivá a milující, je pyšná na úspěchy svých dětí a neváhá se o ně rozdělit se sousedským okolím. Je přístupnější ke změnám života, neboť štěstí potomků je důležitější než to ortodoxní lpění na morálních zásadách. Důležitou postavou je Hanka (velmi zajímavá Hana Vítová), nejmladší potomek Junků a stenotypistka se skromným finančním ohodnocením. Mládí touží po té velikosti života a byť se na důvěřivost častokrát doplácí, zde je nakonec zdrojem praktického uchopení života, spojeného s úplným prosazením se ve filmové branži. Významnou postavou příběhu je Jirka (vynikající Ladislav Pešek), mladší synek Junků a náruživý fotbalista s talentem. A jaké to štěstí, že v pivovaře zrovna potřebují účetního, který umí kopat do míče. Výraznou postavou je Pavla (zajímavá Lída Baarová), starší dcera Junkových a špatně placená lékařka v nemocnici. Realita se tak přizpůsobila potřebám, lásku sice nezavrhuje, ale ani ji nevyhledává, neboť finanční zabezpečení je pro život výhodnější. K výrazným postavám patří také Zdeněk (příjemný Ladislav Boháč), nejstarší potomek Junkových a inženýr, momentálně bez zaměstnání. Tento stav je z dlouhodobého hlediska zhoubný pro niternou konzistenci, přizpůsobení se podmínkám uchovává alespoň přání stálé lidské důstojnosti. Z dalších rolí: bohatá a malicherně mstivá Václavova setra Máli (Růžena Šlemrová), finančně zabezpečený lékař a ženich pragmatické Pavly MUDr. Vladimír Řípa (Bedřich Veverka), sebevědomý filmový režisér v sebeklamu zářivé hvězdy Frank Pavelka (Ladislav Hemmer), bezelstný mladý fotbalista Franta Cikán (Jiří Dohnal), občasně prostořeká hospodyně Junkových Barča (Ella Nollová), Zdeňkova nezaměstnaná známost Marta (Marie Glázrová), finančník, a nejen filmový, Bruckmann (Zvonimir Rogoz), či odosobněný nový ministr Bedřich Peterka (Jaroslav Marvan). Lidé na kře patří k nejzajímavějším českým meziválečným filmům. Odráží v sobě aspekty doby i prostředí života. Na generačním rozporu se názorně předvádějí možná nebezpečenství modernizace života i myšlení. Rozdíl mezi ideálem a realitou v dramatu, v komedii i v poezii. Pozoruhodný filmový prožitek! () (menej) (viac)