42: Zrod legendy

Na tomhle snímku je krásně vidět, jak pokrytecká Amerika je. Země svobody, země, kde si každý může žít svůj sen. Jen ještě před padesáti lety ten někdo nesměl být černý. A co teprve před sedmdesáti lety... "42" se neubrání srovnání s "Moneyball" a vychází z toho trochu hůře, protože "Moneyball" je přece jen nepatetický. "42" zase příjemně koření jemný humor. Výborný film, až překvapivě dobrý. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2013/07/42-2013-90.html (29.07.2013)

američania sa fakt hanbia za svoju rasistickú minulosť, súčasnosť a budúcnosť a snažia sa to mnohými filmami ospravedlniť, no všetkého veľa škodí; tento patetický odvar pozliepaný z tých najtrápnejších, najopozeranejších a najvylúhovynejších filmových a žánroých klišé tlačí na pílu od začiatku do konca, je neskutočne neživotný, nekonliktný a pozlátkový, plytký a neskutočne politicky korektný a family friendly užívateľský, že strčí do vrecka aj súčasné hrané disneyovky; starý harrison, baseball a rasizmus - ideálna kombinácia, aby sa to ľuďom, ktorí majú mozog vyžratí hollywoodom, páčilo, no pozor - je to jed; bezduchá vražda všetkého, čo na filme máme radi, zaváraná blbosť z odrezkov a zbytkov všetkého, čo je vo filmovom umení zbytočné, zastaralé, okaté a neúnosne otravné; totálna strata času (02.04.2014)

Čím jsem starší, tím víc mě štve, jak je bělochům házena na hrb veškerá špína světa a oni si ještě za pomoci menší, ovšem hlasité části dobroserů ochotně sypou hlavy popelem. Taky jsem si tou fází prošla, když jsem byla mladá a blbá, nikoliv černobílá realita však časem utloukla mou naivní část a dala vzniknout cynické čůze. Co se snažím sdělit: já k tomuhle filmu přistupovala s tím, že se budu šklebit: "No jó, chudinky černé, všichni jsou tak hodní, inteligentní, skvělí lidičkové a ti zlí, hnusní běloši jim pořád ubližují." Přesně na tuhle notu "42" brnkalo, ale kupodivu jsem sledovala bez šklebení: Jackie Robinson, jeden ze dvou basebalistů, jejichž jména mi za život uvízla v paměti, měl totiž mé plné sympatie a s nimi respekt. Ono to chce mamutí koule, aby byl člověk v něčem první, čelil hlouposti, primitivismu, nesmyslné zášti, nadávkám, výhrůžkám a omezování, kamkoliv se hne. A co je nejdůležitější, musel všechny ústrky snášet mlčky, nenechat se vytočit, nezavdat médiím žádnou záminku k pranýřování. Jedině tak mohl Jackie Robinson prošlapat cestičku pro ostatní černochy: nedopustit skandál, spolknout hrdost a vytřít všem zrak na hřišti. Palec nahoru pro Helgelanda a jeho tým za dobrý film, všechny palce nahoru pro Robinsona, jak důstojně ustál tlak, který by většinu lidí zlomil. (03.05.2019)

Moc příjemný životopisný film se super herci, ve kterých dominuje především Chadwick Boseman a pak taky Harrison Ford. Sice to příběhově není nic originálního, ale na druhou stranu ta nálada něco změnit, pozitivní atmosféra a chuť vyhrávat prostě předčila průměrnost samotného příběhu. Ten totiž jede v klasickém schématu objevení talentu - počáteční rostoucí úspěšnost - nepochopení - pád - vstání z popela - dokonalé vítězství. Mně to ale vůbec nevadilo. Natočeno to bylo děsně příjemně a já jsem rád, že také konečně vím, že v Americe už tenkrát někdo chtěl jít proti zajetým pravidlům a něco změnit. A to se cení. (18.10.2014)

Tohle mi dost připomnělo Leatherheads (2008). Baseballu nijak neholduji, neznám jména slavných hráčů ani počty jejich houmranů, nesbírám kartičky s jejich podobiznami... Kdyby to tak bylo, jistě bych měl z filmu větší požitek. Ten jsem měl ale i tak. Já miluju tu válečnou a poválečnou Ameriku. Hudbu, módu, design... Tady se mi toho dostalo vrchovatě. Tvůrci se s prostředím té doby tak vyblbli, že jsem musel smeknout. Jen namátkou: Např při normální scénce při tréningu jede za rozprávějícími hráči na obzoru nádherný parní nákladní vlak atd... Když film sledujete, nemáte pocit, že je to cosi v kulisách té doby (podobně jako Vyprávěj), ale že je to prostě z té doby. Mám rád detaily a opravdu klobouk dolů. Druhou rovinou filmu je jeho poselství. Amerika ve svých časech těžce rasistická na počátku dvacátého století jen 2x uznala černém muže za rovnocené bílým. A to v první a druhé světové válce. V první to byla ještě křeč, ve druhé už na tom byli černí výrazně lépe i když konflikty kvůli barvě pleti tu byly. Pro Afroameričany to jejich odmítání leckdy bylo spíše motivující. Chtěli těm bílým ukázat, že se jim vyrovnají a že je i předčí. (vzpomeňme na legendární černou squadronu stíhaču z Tuskegee, kterou po jejích statečných bojích bomber leadeři extra vyžadovali pro eskortu svých velkých hochů). Situace se zlepšila až v šedesátých létech, kdy si jedna dáma odmítla přesednout v autobusu... V tom má USA těžce máslo na hlavě a myslím, že jsou si toho lidé dobře vědomi.2 je dalším z příběhů o rasizmu a o silné vůli. Smekám před Robinskonem, že tu veškerou šikanu a ústrky vydržel. A smekám i před Rickeyem, který sice v první řadě koukal na zisk, ale udělal ve své době velmi odvážný krok. Takovýchto filmů je stále málo a moc se mi to líbilo. 4 míčky. * * * * (04.07.2015)