42: Zrod legendy

Jack hrá celý život černošskú baseballovú ligu. Jedného dňa však príde životná šanca. Hlava týmu Brooklyn Dodgers, Branch Rickey sa totižto rozhodol, že najväčší talent tmavej pleti privedie do najvyššej súťaže, Major League. S prestupom, ktorý by sa dal nazvať, transfer storočia, však rozpúta tvrdší boj, ako by čakal. Rasizmom zmietaná Amerika musí dať predsudkom ráznu odpoveď. Výborný film podľa skutočnej udalosti, ktorý sa viac ako o športový zážitok, zameral na otázku riešiacu problematiku rasizmu. Amerika v období 40 rokoch 20 storočia súperila najmä s týmto problémom. Meniace sa vzťahy v kolektíve a zmena uhla pohľadu spoločnosti - to je to, čo si má divák vybrať. (19.08.2013)

Tohle mi dost připomnělo Leatherheads (2008). Baseballu nijak neholduji, neznám jména slavných hráčů ani počty jejich houmranů, nesbírám kartičky s jejich podobiznami... Kdyby to tak bylo, jistě bych měl z filmu větší požitek. Ten jsem měl ale i tak. Já miluju tu válečnou a poválečnou Ameriku. Hudbu, módu, design... Tady se mi toho dostalo vrchovatě. Tvůrci se s prostředím té doby tak vyblbli, že jsem musel smeknout. Jen namátkou: Např při normální scénce při tréningu jede za rozprávějícími hráči na obzoru nádherný parní nákladní vlak atd... Když film sledujete, nemáte pocit, že je to cosi v kulisách té doby (podobně jako Vyprávěj), ale že je to prostě z té doby. Mám rád detaily a opravdu klobouk dolů. Druhou rovinou filmu je jeho poselství. Amerika ve svých časech těžce rasistická na počátku dvacátého století jen 2x uznala černém muže za rovnocené bílým. A to v první a druhé světové válce. V první to byla ještě křeč, ve druhé už na tom byli černí výrazně lépe i když konflikty kvůli barvě pleti tu byly. Pro Afroameričany to jejich odmítání leckdy bylo spíše motivující. Chtěli těm bílým ukázat, že se jim vyrovnají a že je i předčí. (vzpomeňme na legendární černou squadronu stíhaču z Tuskegee, kterou po jejích statečných bojích bomber leadeři extra vyžadovali pro eskortu svých velkých hochů). Situace se zlepšila až v šedesátých létech, kdy si jedna dáma odmítla přesednout v autobusu... V tom má USA těžce máslo na hlavě a myslím, že jsou si toho lidé dobře vědomi.2 je dalším z příběhů o rasizmu a o silné vůli. Smekám před Robinskonem, že tu veškerou šikanu a ústrky vydržel. A smekám i před Rickeyem, který sice v první řadě koukal na zisk, ale udělal ve své době velmi odvážný krok. Takovýchto filmů je stále málo a moc se mi to líbilo. 4 míčky. * * * * (04.07.2015)

Začnu tím, že příběh Jackieho Robinsona nabízel ohromný potenciál. Ty pasáže, kde byl Jackie pod tlakem hloupých xenofobních hulvátů, ještě patřily k těm vydařenějším. Rozhodně všichni ti jižanští rasisti splnili beze zbytku svojí zpátečnickou úlohu, nebylo třeba angažovat k nim pro jistotu ještě germánského nadhazovače s „příznačným“ jménem Fritz Ostermueller. Film hodně trpí děravým scénářem, stopáž je nepochopitelně natáhnutá přes dvě hodiny, spousta záběrů a mnohé dialogy jsou přitom jen zbytečná vata. Vůbec mi v roli manažera nesedl Harrison Ford, za celou dobu jsem si na něj nezvykl. Pořád jsem tam viděl Clinta Eastwooda z jiného baseballového snímku Zpátky ve hře a Ford mu nesahal ani po kotníky. 60%. (13.08.2013)

Brian Helgeland něco, pro co prostě musí mít pochopení i ten, který danému tématu absolutně nerozumí, přesto po shlédnutí snímku má pocit, že je znalý. 42 je ukázkou skvělé režie, výpravy a především bravurního scénáře o Jackie Robinsonovi. Jeden z nejlepších životopisných filmech, které jsem kdy viděl! Bravo! (10.09.2013)

Rozhodně ne to typické ubulené patetické drámo a statečném černochovi. Tohle je prostě profesionálně odvedená práce po všech stránkách, postavy fungují na jedničku, silný scén je tu také dost a žádného laciného ždímání emocí se nedočkáme. Navíc už hodně dlouhou dobu jsem neviděl Harrisona Forda, aby si nějakou roli tak strašně užíval. Brian Helgeland to má pořád v ruce. (01.08.2013)