Réžia:
Martin FričKamera:
Otto HellerHrajú:
Hugo Haas, Jiřina Štěpničková, Karel Hašler, Truda Grosslichtová, Theodor Pištěk, Jindřich Plachta, Jiří Plachý st., Ella Nollová, Václav Trégl (viac)Obsahy(1)
Vše začíná během silvestrovské oslavy příchodu dvacátého století, kdy se v jednom nočním podniku sejdou tři přátelé. Notář Jiří Voborský, úředník Emanuel Střela a nadporučík Miloslav Jičínský. Ve stejném podniku slaví také Florián a Veronika Králíčkovi se svými dvěma dcerami Emmou a Julií. Když se Králíčkovi ráno doma probudí, najdou v Emmině pokoji spícího muže - Voborského. Otec prohlásí, že notář tím kompromitoval jejich dceru a proto se s ní musí oženit. Voborský kategoricky odmítá, ale jen do chvíle, než zjistí, že jde o dívku, která se mu líbila na silvestrovské zábavě. Po svatbě jedou novomanželé na venkov v naději, že tam budou sami. Už večer však nečekaně přichází Voborského přátelé. Kdysi si vzájemně přísahali, že se nikdy neožení a proto jim Jiří představí Emmu jako svou dceru. Situace se komplikuje nejen složitým předivem lží a výmluv, ale také příchodem rodiny Králíčkovy. Střela navíc ze záplavy lží nabude přesvědčení, že Emma není dcerou Voborského, ale jeho. Zmatky pokračují, když se Jičínský zamiluje do Julie, ale Voborský se domnívá, že mu jde o Emmu. Zkrátka zmatek nad zmatek. Tento námět byl již v českém filmu zpracován Václavem Kubáskem v roce 1925. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (58)
Je takřka nepsaným pravidlem, že mnohé z úspěšných divadelních inscenací jsou záhy následovány svým filmovým ztvárněním. Obdobná praxe nabývala čilého zájmu již v období třicátých let, kdy filmoví režiséři a producenti bedlivě sledovali každé zahájení divadelní sezóny předních pražských scén. Šamberkova satirická fraška, strefující se v milimetrové přesnosti do šosácké a prudérní společnosti přelomu století, se na repertoáru pražského Národního divadla poprvé objevila v rámci speciálního silvestrovského představení (1933) a čítala potom několik úspěšných repríz. Není tedy divu, že krátce poté se Šamberkův majstrštyk stěhoval do filmových ateliérů na Barrandově. Originalní, jemně ironizující humor filmu vtiskl především výjimečný Hugo Haas v roli nešťastného notáře Voborského, dohnaného svými povedenými kumpány k sofistikovaným lžím a přetvářkám. Jiřinu Šejbalovou, která kralovala jevištnímu nastudování, vystřídala v hlavní ženské roli tehdy třiadvacetiletá Jiřina Štěpničková, která vyvrátila mnohé z předem vyřčených kritických úšklebků a dokázala především sama sobě, že obstojí v konkurenci s přímočarým Haasem a dalšími velikány českého herectví. Nemalý podíl na úspěchu filmu má vedle Fričova rozvážného režijního vedení také nekompromisní Otakar Vávra, který tehdy působil zatím ještě coby scénárista a autor experimentálních avantgardních snímků, a celá plejáda vynikajících hereckých osobností v čele s Jindřichem Plachtou, Václavem Tréglem, Theodorem Pištěkem či Karlem Hašlerem. Vědomí, že bezmála osmdesát let staré filmové příběhy si stále získávají nové obdivovatele a stávají se legendárními, to jest nesmrtelnými, se zdá být dostatečnou satisfakcí pro všechny zúčastněné. ()
Václava Trégla s opičkou na rameni při hasičském zásahu viděti....velkou hlínu a srandu zažíti. Není veselohra jako veselohra, ale tahle je vskutku povedená. Trio Haas, Plachta, Plachý to coby partička starých mládenců rozjíždí ve velkém stylu a až na pár minut oddechu nás čeká opravdu pořádná jízda. Situační komedie vhodná jak na divadlo tak do filmu, klasická záměna osob a omyl, na kterém bylo již tolikrát vystavěno tolik veseloher. Zde navíc vše zahrané s velkou chutí, všichni se zřejmě při natáčení skvěle bavili. Rozhodně řadím na jednu z vyšších příček filmů pro pamětníky....75% ()
" Nežeňme se, nežeňme se, hop héééj, nežeňme se, nežeňme se, hop héééj!!! " Tahle kultovní písnička z úst třech starých mládenců v podání Hugo Haase, Jindřicha Plachty a Jiřího Plachého jsou absolutně kouzelné! No a když se jeden z nich natajmo ožení (Hugo Hass) a svoji ženu (Jiřina Štěpničková) před svými dvěma kamarády vydává za svou dceru, je o zábavu sakramentsky postaráno! Tolik výborných situací, hlášek a vynikajících rolí všech dalších skvělých herců dělají z této veselohry opravdu nestárnoucí srandu, u které se vždycky, ale opravdu vždycky od srdce zasměju! " My jsme spolu domluvili pane nadporučíku, vy mi dáte satisfacky!! " Hahahahaha, prostě neskutečnej kult!!! ()
Jo, jsem teď přísný, ale už mě to nebaví. Navazuji na komentář Subjektiva. Všechno, co ve filmu je, je už tak neskutečně ohrané. Ano, vím o tom, že je film z roku 1935, ale říkám to se znalostí filmů starších. Hugo Haas hraje už asi podesáté tu samou roli (podruhé teda vyloženě tu samou) a i když je fajn, tak sympatie už u mě ztrácí. Celý film by se vůbec nemusel stát a mohl by kdykoliv skončit, kdyby byť jediná z postav kdykoliv řekla aspoň jednou pravdu a nechovala se jak úplný idiot. Má tohle někdo fakt rád? Já vím, že je to veselohra, ale mně to žádné veselí nečiní. Nejsmutnější je na tom, že od roku 1930 se natočily v Československu asi tak tři filmy, které by nebyly jako Jedenácté přikázaní. Kdyby tohle byl první film, tak je to klidně na tři, možná i na čtyři. Ale to zase ne, na to je to příliš nesnesitelné. Ale když se na ten samý film koukám po padesáté, tak už ne prostě. ()
Prelom storočí mal byť skutočne bujarý a oslava roku 1901 na začiatku filmu je tá sympatickejšia časť. Po nastúpení zámen a utajení skutočnej identity to prestávalo mať zmysel až do takej miery, že sa mi to ani nechcelo sledovať. Herci sa snažili o gagy, často sa im to aj darilo, ale ako celok slabé. –––– Jedenácté přikázání: Nezapřeš nikdy ženy své. ()
Galéria (8)
Zaujímavosti (2)
- Na scénáři se podílel režisér Otakar Vávra, čímž si získal všeobecné uznáni mezi profesionálními scenáristy. (kosticka7)
- Hugo Haas měl ve svém vídeňském bytě „sentimentální oltář“ tvořený z fotografií těch událostí z jeho života, na které rád vzpomínal a které se mu navždy vryly do paměti. Jedna z fotografií byla právě z tohoto filmu, konkrétně fotografie ze svatební scény v kostele, kde je po boku Jiřiny Štěpničkové. Připomínala mu dobu, kdy byli oba mladí a kdy se jeden druhému líbili. Toto vzpomínání Hugo Haase je možno vidět v televizním dokumentu Na návštěvě u Hugo Haase z roku 1968. (Luxocculta)
Reklama