Pán Lazhar

O mrtvých jen v dobrém. O sebevrazích ne až tak. (A tak je to správně.) --- Panu Lazharovi je především učitelským sborem frekventovaně předhazována odlišná kultura, z níž vzešel a jejímiž specifiky by prý měl třídu krmit a inspirovat. Přitom si už ale ten samý sbor v čele s ředitelkou nechce uvědomit, že panu Lazharovi k inspirování stačí mnohem míň - pouhý neučitelský původ a vhled nezainteresovaného jedince. --- Moc pěkný příběh o překonávání bariér různého druhu; Falardeau zaslouží velkou pochvalu. Mimo jiné i za to stopové množství "mikulášského" humoru a objevení Sophie Nélisse. (06.02.2014)

Film, který řeší od všeho trochu, ale vlastně nic. Všechny problémy jsou sice vykresleny- ve své odlišnosti a kontextu k ostatním, ale žádnému není věnováno dostatečné množství času. Nic není uvedeno ani vysvětleno- je to takový výstřižek ze zajímavého příběhu. Vůbec by mi nevadilo trochu více zápletek a akčnosti v ději. (27.01.2013)

Samovraždou v škole sa už zaoberalo veľa filmov, ale väčšinou sa témy zhostili lepšie ako tento snímok. Režisér sa celú stopáž nerozhodol, či chce zachytiť len atmosféru v triede alebo analyzovať príčiny konania postáv. A tak neustále lavíroval. Práve oná "hybridnosť" podľa mňa spôsobila, že si ma film vôbec nezískal. (20.10.2015)

Film se zabývá vážnými tématy (jak se vyrovnat se smrtí blízkých, sebevražda, pocit viny u dětí), ale je to ztvárněno až příliš komorně a nevýrazně. Je tam několik hodně silných scén (soudní řízení s Bachirem nebo scéna, kdy je jedno dítě ve tříde konfrontováno se svými pocity viny kvůli smrti učitelky), ale filmu také chybí výraznější začátek a konec - připadala jsem si, že čtu knížku, kde chybí první a poslední kapitola. (24.01.2013)

Pomyšlení, že by dnes učitel ohnul drzého výrostka přes lavici a seřezal rákoskou, je stejně bizarní jako praní prádla na valše. Současná, podotýkám západní, úzkostlivě korektní společnost nařizuje zacházet s dětmi jak „s radioaktivním odpadem“, čili kantore, ruce pryč. Monsieur Lazhar, charismatický chlapík a zastánce starých metod je názoru, že nějaký ten lepanec či pohlazení ještě nikomu neuškodily. Má na krku imigrační úřad, zvyká si na novou zem i školní pravidla a musí se, stejně jako jeho nová třída vypořádat s těžkým traumatem. Je přesvědčen, že smrt by neměla být ve škole tabu, že je třeba o ní hovořit otevřeně a nepodceňovat závažnost toho, jakým způsobem a jak dlouho děti tragickou událost zpracovávají. Jenže u příslušných autorit nenalézá pochopení. Emocionální stres prý není nemoc, kterou je třeba vyléčit... Toto nenápadné drama, oproštěné od pompézních gest a proslovů, se zabývá subtilní a nevyzývavou formou zvládáním traumatické situace na základní škole v dnešním multikulti světě a poukazuje na důležitost vzájemného respektu mezi pedagogem a žáky. (18.04.2012)