Hej rup!

Asi nejpovedenější film V+W, pořád ale nic co by mě nutilo ho shlédnout podruhé. Na grotesku má slušný tah na branku a působí kompaktním dojmem. Příběh zde není pouze lepidlem pro jednotlivé gagy ale snaží se říct sám o sobě. Myšlenka družstevnictví je fajn, dnes však mimo západní evropu téměř neexistující. Možná oslaví svůj návrat v době současné ekonomické krize. (16.09.2012)

Aj Pat a Mat museli mať niekde svoje predobrazy...alebo aj o tom, že vo filmoch sa veľa bozkáva a niekedy veľmi dlho...vtip na hlasný smiech je tu jeden, tempo to má solídne, ale zostrihané na 90 minút by bolo svižnejšie a že to odráža ľavicové myšlienky svojej doby a kritizovať to, je totálne od veci. Trochu mi to pripomenulo Clairovo Nech žije sloboda!, i keď tam je dej odlišný. (02.05.2017)

V době vzniku přijala film česká filmová kritika s neskrývaným nadšením a viděla v něm závan svěžího větru, ba dokonce světovosti v jinak zatuchlém českém filmovém rybníčku. Co si budem povídat, oproti všem těm Anduličkám a Toničkám s ranečkem štěstí a zármutku, excelentním kýčům toho nejhrubšího ražení se samozřejmě Hej-rup! dá označit za oscarovou záležitost, ale bohužel je to spíš případ, kdy je jednooký mezi slepými králem. Doba vzniku je hodně znát, československá kinematografie se teprve začínala rozvíjet a Voskovec s Werichem se teprve na filmovém plátně hledali. U obou, ale především u Voskovce, je ještě znát divadelní manýra z Osvobozeného divadla. Navíc je ten snímek doslova manifest meziválečné levicové avantgardy ovlivněné sovětským vzorem a až po uši vězící ve víře v sílu kolektivu. Samozřejmě dobový kontext je jiný než budovatelská dílka z přelomu 40. a 50. let a za Hej-rup! dostali tvůrci pochvalu i od měšťanského liberálního tisku, ale i tak mi ta nefalšovaná naivita přijde tak nějak nepříjemná. Nesouhlasil bych se svým uživatelem flankerem.27 v tom, že snímek ironizuje levicové ideály, ten kritický odstup tam chybí už proto, že film byl natočen ještě před moskevskými procesy a nebyl důvod pochybovat. Ta zdánlivá karikatura je spíš důsledek nechtěného nezvládnutí jednotlivých motivů. Mělo jít o společenskou kritiku, ale z třesoucího se vozíčkáře, který představuje mocného šéfa velké továrny a navíc trapně přehrávaného, nemůžete udělat plnohodnotného protihráče Voskovce a Wericha. Werich jako typický představitel levicového ideového směřování na filmovém plátně svoje ideály mnohem přesvědčivěji zobrazil v Pekařově císaři o řádku let později. Celkový dojem: 55 %. (16.05.2012)

Je a zůstává veřejným tajemstvím, že meziválečné levicové kulturní avantgardy filmem byly okouzleny, avšak současně s ním s velmi protiřečivým úspěchem zápolily. Uvědomíme-li si, že třicátá léta svou rozmanitostí početní i tématickou jsou zakladatelskou érou naší národní, již plně zakotvené kinematografie, a dobou nástupu první generace velkých režisérských (Machatý,Vávra, Frič, Haas) i hereckých (Štěpničková, Haas, Mandlová, Bárová, Pešek, Pivec,Štěpánek,Nový,Vítová) osobností, budeme lépe rozumět i trnité kinematografické cestě obou klasiků Osvobozeného divadla. Stejně tak lépe budeme chápat Tigridův výrok, že kdo z mladých v třicátých letech necítil levicově, byl považován za zvláštního. V+W již tehdy byli oproštěni od nekritického pohledu na komunisty jednostranně propagovanou sovětskou skutečnost (scéna s masló-strojem). Není pochyb, že tento i dnes živý a nápaditostí hýřící film je zralým výstupem početné filmografie těchto špičkových osobností moderní české kultury. Za zmínku stojí i to, že projekt družstva Hej-Rup! měl svou dobovou paralelu v podobě velkého mediálního koncernu MELANTRICH, vlastněného členskými odborovými svazy národně socialistické odborové ústředny. (25.08.2007)

Motto: "Představte si, že vy máte sto osmdesát milionů, že vy máte šestatřicet milionů, všecko krytý. Čtrnáct milionů na hotovosti, ty nepočítejte, to je...To nehraje v celku roli. A vy kvůli mizernejm šestatřiceti milionům přijdete vo těch sto osmdesát, vo těch čtrnáct a vo tý půlmiliardy v těch podnikách. Řekněte, co vy byste dělal, co vy byste dělal, mi řekněte." Po úvodních minutách se Hej-Rup! zdá být nadfilmem a řekl bych, že jeho první hodina je nejskvělejší hodinou české kinematografie (český Občan Kane). Vážně jsem se těšil, co ještě může přijít a přál si, aby Simonidesův dopis neshořel, ale zpětně viděno bylo by nejlépe, kdyby se žádný "domus ex machina" neobjevil, žádné mlékárenské družstvo nebylo založeno a... Všichni umřeli někde ve škarpě? Nevím. Autoři zkrátka chtěli, aby to "nějak dopadlo", a to nejen ve filmu. Jistě chtěli vyrobit něco stejně důležitého jako je máslo nebo konzerva mléka. Může však být "něčím takovým" někdy film? Dokonce i v době reálného socialismu považovali Hej-Rup! za nekonkrétní a naivní pokus - hejrupáci by na trhu stěží obstáli jen díky sběru papíru či triku s přespolním během (viděl jsi však někdy něco důvtipnějšího?). "Výborný český film 'Hej rup!' (produkce Meissnerfilm Praha) byl francouzskou censurou zakázán," píše se v Cinématographie Francaise ze dne 9. března 1935. "Film ironizuje skutečně jisté nehoráznosti dnešních politiků; v jeho hlavních rolích hrají populární pražští komici a film má velký úspěch v ČSR i v Londýně." Ze vstupu V+W do tisku (s grafy rostoucí nezaměstnanosti) a následné scény se zadní projekcí, v níž zní Ježkovo blues "Ze dne na den", je hospodářská krize cítit až ke mně domů. A co Voskovcovo povídání o kině? "Líbání se moc žádá ve filmu. To je pravda. To jsou různý polibky takový jako... například takový ty dlouhý polibky, víte, jak vůbec už to dál nejde. Ten takový polibek nekonečný, to se jmenuje happyend. Víte, to když jako už nemůžou přestat a pořád se líbají, tak se musí udělat konec filmu. To je happyend právě." (27.05.2013)