Maniak

Psychotropní haluz, Frodův fetyš a osvěžovač vzduchu jako terapeutická pomůcka (!!!) He's a Maniac, Maniac on the floor! Nebo jinak, vzpomněl sem si na legendární PoV schízu Smack My Bitch Up a hned mi bylo jasný, že tenhle artový Maniac docela riskuje. To, co na malým formátu může být devízou, dokáže dlouhou stopáž bezútěšně utopit. Nestalo se (!!!) Franck Khalfoun spolu s tvůrčí/producentskou podporou týmu Alexandre Aji servíruje pomalý, atmosfericky nejednoznačný randez vous s nabroušeným loveckým nožem, na kterém je paradoxně právě ten klid tím nejděsivějším. Málokdy si můžete dávkovat přiměřenou brutalitu s takovou přímočarou samozřejmostí, autenticitou a přesto vizuálně vypiplanou do nejmenšího detailu. Není to retro, přesto dokonalá syntezátorová muzika od Roba voní osmdesátkama, Wood není Spinell, přesto mi do toho psychopatickýho hajzlíka sedí, nepřehrává. Zktátka vím přesně, co bude na Maniakovi leckoho štvát, nudit, ale taky přesně vím, co mě na něm baví - je to film, na který se nestačí dívat "z patra", film, který nelze prožít z první. Dost možná, že jeho hodnotu prověří až čas, ale pro mě tohle vypadávání vlasů svépomocí nepůjde pod [final rate: 80%] (09.09.2013)

Překvapivě velice povedený remake. Elijah Wood představuje sázku na jistotu, protože on opravdu vypadá hodně úchylně. Klidně bych mu i věřil, že se na roli připravoval tím, že občas někomu ušetřil za návštěvu holiče. Film je krvavý, brutální, občas napínavý a nechybí nahota. Francouzský rukopis (Alexandre Aja poznám na sto honů) se nedá zapřít. 75% (20.07.2013)

Varování migrenikům, epileptikům, čerstvě zotaveným z otřesu mozku a dalším hrdým majitelům nejrůznějších neurologických poruch a mozkových poranění: vyserte se na to a radši si doma pusťte osmdesátkový originál. Půl druhého kila za kinolístek lze promrdat i lépe než horečnatým válením po podlaze s pěnou u huby. (12.02.2013)

Khalfoun příjemně překvapil. Jeho minimalismus společně s funkčním využitím POV a Robovou experimentální elektronikou vytváří skutečně drásavou atmosféru, která se v mnoha momentech s přehledem vyrovnává originálu, a místy svou syrovostí dokonce upomíná na tíživou atmosféru McNaughtonova Henryho. Autentickou deprimující úzkost 80. let se už sice nikomu zopakovat nepodaří, Khalfounův Manic k její resuscitaci však nemá daleko. Wood má navíc oproti Spinellimu tu výhodu, že jeho civilní tvář přirozeně zapadá mezi všechny ty průměrné Američany, čímž jen narůstá celková bezútěšnost filmu. A znalce Lustigova originálu jistojistě potěší drobné citace původního filmu. Maniac jednoduše je intimním výletem do hlavy sériového vraha, na jehož tíživost jen tak nezapomenete. Jenom škoda té závěrečné gore orgie, která, i přes svoji efektnost, zbytečne nabourává produktivní minimalismus celého snímku. A pokud POV na nějaký čas vystřídá okoukaný found footage, budu navýsost spokojený. (07.02.2013)

Kto od filmu čaká niečo strašidelného, temného, poučného, tak sa nedočká. Ani krvavého veľmi nie, aj keď to skalpovanie je drsné. Kto hľadá niečo nevkusné, odporné a drsné s trochu netradičným prístupom , tak si príde na svoje. Režisér zvolil pohľad maniaka, v ktorom vidíme "pracovať " jeho ruky , ale jeho tvár je nám priamo ukázaná len veľmi výnimočne. Vidíme ho skôr v odrazoch zrkadiel a výkladov. Akoby E. Wood nosil kameru zavesenú na krku. Celé je to o prenasledovaní a skalpovaní šľapiek, natočené s chladnosťou, kde k žiadnej postave necítite vôbec nič. Záblesky ľudskosti sa snaží v divákovi prebudiť postava fotografky, ale stále je to chladné. Možno chcel režisér konkurovať filmu Henry-portrét masového vraha, ale ten ponúka i atmosféru a herecké výkony. Tu sa o herectve E. Wooda baviť nemusíme, ten hraje skôr svojím hlasom . Čudný a chladný film, ktorý mi nič nedal. 40%. (11.10.2013)