Réžia:
Martin FričKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Roman BlahníkHrajú:
Jindřich Plachta, Jaroslav Marvan, František Vnouček, Miloš Nedbal, Jaroslav Průcha, František Kreuzmann st., Ludvík Veverka, Vojta Novák, Jarmila Holmová (viac)Obsahy(1)
Príbehy, ktoré septimáni zažívajú v priebehu jedného školského roka, spája príbeh profesora Matulku, starého mládenca a večného suplenta, ktorý si kvôli prehnanej svedomitosti ani v pokročilom veku netrúfa zložiť poslednú štátnicu. Stále sa mu totiž zdá, že ešte niečo nevie, a tak by snáď bez diplomu odišiel i do penzie. Našťastie sú tu jeho študenti, ktorí síce dávajú dobráckemu učiteľovi poriadne zabrať, ale po nezodpovednom žarte s vybuchujúcimi guličkami, kedy Matulkovi príde nevoľno, sa chlapci spamätajú a s pomocou mladého profesora, niekdajšieho Matulkovho žiaka, pripravia šľachetnú lesť. Pod zámienku nákupu na doplnenie školskej etymologickej zbierky Matulku vylákajú na skúšku u láskavého profesora Vondráka. (STV)
(viac)Recenzie (487)
Asi nejhláškovitější český film vůbec. Sice jsem si říkal, že kdyby byla dnes takováto situace na středních školách, bylo by to supr - všichni jsou kamarádi, profesoři drsný, ale je s nima sranda a nakonec všechno pochopí. Bohužel je tenhle film jen taková iluze, u které se člověk ale skutečně směje. Mám ho radši než Škola základ života pro celkově veselejší vyznění... ()
Skvělá česká komedie, kde sice skoro všichni studenti gymnázia už maj kouty a vypadaj tak na pětatřicet, ale nedá se jim upřít rozverná lvičí nátura, která se mísila s elegantním a uctivým chováním vůči přísnému, přesto duchaplnému učitelskému sboru. Má to svoje kouzlo a něco takovýho se dalo natočit asi jen v té době, neumím si představit, jak by to dneska mohlo fungovat tak hladce a přirozeně jako tehdy. 80% ()
Příjemně patetické a oproti Škole, základ života tu prakticky nenajdeme žádného smrdutého kojota. Mazánek je tu jen snaživý ale nezákeřný šprt a v učitelském sboru nikdo nechce studenty vyhazovat. Komedie na niž naši prarodiče chodili do kina, rodiče vyrostli a nám se líbila... Přežije však v srdcích i dnešní nastupující "metagenerace"? .... ()
Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! ()
Pro velký úspěch pokračujeme aneb Frič kul železo dokud bylo žhavé a podle stejného schématu, s téměř stejnou hereckou základnou si rok po Škole natočil druhou třaskutou komedii z prostředí gymnázia. Pořád jde o kvalitní zábavu, ale kvůli několika drobnostem přece jenom nedosahuje laťky nastavené Školou - méně prostoru pro Peška, slizký profesor Voříšek a přece jenom citelně pomalejší kadence kultovních vtipů a scének. I tak se jich tu ale najde dost, za všechny odcituju slavnou Cosinovu větu:"Kozinova věta zní - Lomikare, Lomikare, do roka a do dne!" :-) ()
Galéria (13)
Fotka © Česká televize
Zaujímavosti (31)
- Pôvodne mal film režírovať Emil František Burian. Dôvod, prečo sa tak nestalo, nie je známy. V archívoch sa ale pôvodný scenár, podľa ktorého mal natáčať, zachoval. (Raccoon.city)
- Miloš Nedbal, který ztvárnil učitele francouzštiny, byl stejně starý jako Ladislav Pešek v roli repetenta Kulíka. Oběma bylo 33 let. (M.B)
- V jednom záběru, kdy Kulík (Ladislav Pešek) hovoří na ulici, je v záběru pozadí ulice v Praze vidět vlajka s hákovým křížem. (Tomas.Hanus)
Reklama