Suspiria

Z obsáhlé filmové tvorby respektovaného hororového tvůrce Daria Argenta jsem měl dosud možnost zhlédnout počátkem 90. let pouze Inferno, ze kterého jsem si pamatoval jen tolik, že mělo místy slušnou atmosféru a to je tak všechno. Takže jsem přistupoval k jednomu z nejoceňovanějších Argentových snímků s určitým očekáváním. Filmu se nedá nepřiznat snaha o vytváření výše zmíněné atmosféry, režisér pracuje se zvuky, kamerou i architektonickými prvky a místy dokáže vytvořit opravdu tísnivé pocity. Bohužel, na to, aby to fungovalo, by musel udržet až do konce pocit nevědomosti, záhady, neprozrazovat divákovi podstatu jevů, protože v ten moment, kdy pochopíte, o co jde, to jde do kytek. V případě Suspirie by si vystačil vlastně s absencí jakéhokoliv smysluplného děje a soustředil bych se jen na výše zmíněnou atmosféru. Jinak to totiž začíná nepříjemně připomínat takové ty sedmdesátkové pokusy o umělecká porna. V tom filmu je spoustu rušivých prvků od těžkopádných výkonů ve vedlejších rolích přes naivitu některých scén až po rušivou angličtinu, protože režisér z komerčních důvodů počítal od začátku s mezinárodním publikem. Jestli tohle má být výkladní skříň tvorby Daria Argenta, pak se s díky zbytku jeho tvorby obloukem vyhnu. V tomhle žánru se toho dá najít mnohem zajímavějšího jinde. Celkový dojem: 45 %. (11.02.2018)

Mistrovská ukázka toho, jak lze pečlivou kombinací obrazu a zvuku (resp. hudby, která zde ovšem není zcela oddělitelná od zvukových efektů) dosáhnout maximálního účinku na diváka i bez potřeby vyvolávat v něm napětí, které by vycházelo z vyprávění. Je sice pravda, že závěr, v němž do té doby abstraktní zlo nabírá docela konkrétní obrysy, s sebou nese spíše zklamání než vyvrcholení, že explikativní projev profesora psychiatrie o čarodějnicích je poněkud úsměvný a že ostnatý drát také mohl mít nějaké ostny, ale ve světle úžasného a neotřelého diváckého zážitku, který Suspiria nabízí, jde o nepodstatné nedostatky. Dario Argento je nepochybně jedním z těch tvůrců, kteří svými díly jasně dokazují, že i nízké žánry populárního filmu mohou nabývat vysokých estetických kvalit a mít tedy nezpochybnitelnou uměleckou hodnotu. (14.01.2013)

Každou výrazně stylizovanou záběrovou kompozicí, nápadně inspirovanou designem Kabinetu doktora Caligariho, úchvatné výtvarné dílo, které má díky zredukování mužských postav a příběhu o urychleném dospívání jedné dívky zajímavou psychoanalyticko-feministickou hloubku. Díky Gobliní hudbě je navíc slušná šance, že se mezi vším tím obdivováním vizuálu sem tam rozechvějete strachy. 90% Zajímavé komentáře: Radko, MIMIC, ditechi (22.12.2006)

Na Argentoovi mám nejradši vizuální stránku jeho filmů - zejména překrásně syté barvy. Tma není černá, ale modrá nebo rudá, stejně tak jako pokoje, které nejsou nikdy vymalovány konvenčně bíle. Dívat se na bloudění postav těmito prostory (za doprovodu značně šílené hudby) je větší zážitek než sledování nepříliš zajímavého děje či amatérských hereckých výkonů. Každopádně Suspiria patří k tomu lepšímu, co jsem od Daria viděl. (23.06.2007)

Subjektiv má tu vadu, že strachy reálného života berou mu schopnost báti se u filmu. Dneska jsem, já strašpytel, třebas letěl letadlem. Tudiž je vlastně s podivem, že Argento dovedl vzbudit svou Suspirií ve mně, když ne strach, tak alespoň zájem o filmové dění. Všechna čest u nehororového diváka mého ražení. Zručně buduje atmosféru, v níž neviditelné zlo provádí nepochopitelné činy a hrdinky o samotě v zlověstném tichu čelí nebezpečí (skvělá scéna na osamělém náměstí). Lekačky má v malíku, pečlivě odhadne okamžik, v němž divák dospěje k přesvědčení: "Á, teď už se nic nestane." Či onen pocit vytvoří. A teprve tehdy se to stane. Pro zručného hrůzomistra je to možná rutina. Prostředí a vůbec celé výtvarné řešení Suspirie však do kategorie "rutinní" určitě nepatří. Fotogenické možnosti architektury (převážně secesní, hádám, ale jsem houby odborník) byly volbou osvětlení a filmového materiálu využity na 100 %.Obraz dokonale ladí architektonickým rytmem. Vrcholem filmu je však zřejmě práce s barvou. Bezvýhradná sytost a zároveň neskutečnost daná barevným osvětlením (hlavně rudým) činí ze Suspirie bezmála malířskou lahůdku. Dokonce i krvi, když ta skutečná je tak fádní, dal v souladu se svou výtvarnou vizí novou, hezčí a zářivější barvu. Nádhera. Jenže... Co je to platné, když se nakonec Argento rozhodne naplno ukázat povahu a původ oné neznámé zlé síly a odpověď, kterou dá, je přinejlepším trapná. Tímhle že budil můj zájem? Ale nee... Když plnil film klišovitými postavičkami jako byl slepý klavírista, černý vlčák, přestárlá valkýra, ruská mužatka/mužička, němý dementní slouha či dekadentní ředitelka, bral jsem to jako zábavnou hru a usmíval se pod vousy. Velké odhalení však vtipu nepobralo - ukazuje jen, že i ten největší svůdník může být impotent. Silné ***. (20.06.2010)