Assassin’s Creed

"Naše životy nejsou nic. Jablko je všechno." Já se tedy v ovocnářství, tak moc nevyznám, ale v zásadě nemám nic proti vitamínu C, takže na tom možná něco bude. Něco tak velkého, že se kvůli tomu budeme vracet pět století nazpátek a zachraňovat svobodnou vůli. Mě to tedy celkem bavilo a zase to jednou počechralo mou nechuť k církvi, které bych nefandil ani v souboji s mimozemšťany o práva k užívání Chrámu svatého Víta. A tady se dokonce staví na roveň Bůh a inkvizice, což je přesně ta chvíle, ve které mi nože samy skáčou do rukou a hledají krky těch, kteří odhlasovali církevní restituce. Napojte mě na Animus a já to napravím ... nebo si alespoň efektně zaskáču, zalétám a zasekám. (13.08.2017)

Maně tuším, že film vychází z nějakých digiher. Tvůrci však museli počítat i s tím, že si jej pustí někdo, kdo naposledy pařil vlka, jak chytá do košíku produkty slepičích ovulací. Takže pozor, detailní spoilery, díky nimž budete o ději vědět totéž, co já po ukončení martyria! Týpek neumí jezdit na kole a přišel o rodiče. Ne tak úplně, protože za třicet let objeví otce, jak kouká z okna. To ale není podstatné. Asi. Tak tedy - náš hrdina provedl cos, pro což dostal provaz. Křeslo. Vlastně lehátko. Tam mu bylo intravenózně vpraveno něco tak rafinovaného, že se probudil až v Madridu a jeho tělo vězeňská služba vůbec nepostrádá. Ihned po procitnutí se seznamuje se slečnou disponující aparátkem, který sebou mrská, dělá vžžžhům a přenáší lidské vědomí do naprosto detailních vzpomínek ztrouchnivělých předků. Konečně tedy chápu, co je to genetická paměť. Týpkovi to nejdříve nevoní, ale poté, co bezmála zdechne a alespoň tedy trošičku ochrne, se už už nemůže dočkat, až na přístroj opět rozkročmo naskočí a zavelí hyjé. Ve vkusně násilných vzpomínečkách na život a dílo praděda se leccos přihodilo, bohužel však nevím přesně, co. Brebentí se tam španělsko - latinsky a dobroděj, jenž to frknul na net v dabingu, neměl potřebu přilepit i titulky. Ve své podstatě však všichni zkouší dohonit Adamem nahryzlé jablko, poněvadž prý ukrývá data. O svobodě. No jako fakt. Abych nezapomněl - v tom Madridu u stroje je ještě řada dalších lidí z nějaké sekty (do které právě patřil i ten tatínek, co pohledem ze zaskleného průzoru poslední čtvrtstoletí kontroluje okolí a pouští slinu) a ti se najednou vzbouří, s čímž se nepočítalo, protože má jít jen a pouze o extrémně násilné magory. Vše pak krásně vyvrcholí schůzkou templářů, kterým vládne jedubaba. Sic, hle, no toť, etc. Meeting, co měl být korunováním tisíciletých snah tohoto (jak je zde vylíčen) všemocného a paranoidního řádu, byl po bezpečnostní stránce zajištěn způsobem, který umožnil podřezávání řečníků na pódiu nemytými protivníky, rafinovaně maskovanými kápí. Slečna vědkyně, které z našeho potomka hašišínů (neptejte se mě, prostě to je asi šíita, no) přinejmenším na chvíli navlhl drn natolik, že mu umožnila zakuchnutí jejího papá, pak nečekaně otáčí kormidlo a zadělává dementním proslovem (kolikátým již) na další díly. Takže klidně do toho, třeba to pochopíte lépe. Já se ještě hodinu po dosledování motám v kruzích a narážím do stěn své unimobuńky 1+výlevka v rohu. (11.04.2017)

Assassin's Creed je dobrá adaptace počítačové hry, pojatá stylem, který se nemusí řadě diváků líbit, nicméně režisér si s tím vyhrál po svém a podle mě udělal dobrej kus práce. Scény ze současnosti nenudí a dobře se na ně kouká. Je z nich cítit ten správnej nádech laboratorní krysy a Fassbender si to nenechává líbit, což je fajn. Scény z minulosti jsou na druhou stranu naprostá pecka a kaskadéři se vážně vyblbli. Těším se na pokračování. (11.01.2017)

Assassin's Creed je tak trochu krásnou zradou. Hravě „prázdný“ film. Skvělým příkladem jsou tři scény v Animu. Tyto očekávané sekvence začínají tak, jak by si mnoho fanoušků přálo, tedy krásnými velkými celky, výraznou hudbou a množstvím akce. Jenže jakmile se ke slovu dostane Aguilar, jsou akční scény z minulosti narušovány, nejdříve (a) přílišným důrazem na polodetail, čímž se komplikují prostorové vztahy, (b) zvyšující se frekvencí prostřihů do současnosti, do třetice pak (c) až (ne)příjemnou nekomunikativností vyprávění. Ani jeden ze zmíněných aspektů nepovažuji za „tvůrčí selhání“ jako spíše záměrnou snahu dezorientovat diváka. Což podporuje výrazná stylizace, důraz na kombinaci velkých celků a pohyblivého rámování (paradoxně pro ustavení majestátních prostorů mimo akční scény), volba španělského jazyka pro historické dialogy i jistá odtažitost a neproniknutelnost postav a prostředí. Jako by Kurzel lehce deformoval klasické vyprávění tím uměleckým. Skvělé jsou také momenty, kdy film divákům nedovoluje prozkoumat (potenciálně) bohatý a široký fikční svět, nikterak důsledně nerozvádí historii konfliktu obou stran, a dokonce hlavní postavy nijak výrazně nepsychologizuje. Assassin's Creed je vlastně zábavná ukázka toho, jak moc příjemné může být sledování až lehce nepříjemného filmu. Trailery i marketingová kampaň slibovaly akční nálož, která se hrdě postaví vedle vynikajících videoherních blockbusterů, ne podvratnou jednohubku, která diváka trochu potrápí. // Další důkaz toho, že videoherní adaptace jsou extrémně podhodnocené. (18.01.2017)

I stupidní příběh lze odvyprávět tak, že nedává smysl. Nesnesitelně se táhnoucí dvě hodiny hry o jablko, které občas naruší povedený parkour a scéna, která prozrazuje, že Kurzelovi to myslí artově, ale pro blockbuster naprosto kontraproduktivně. Těžko říct, jestli plynulé přechody mezi historií a přítomností představují nějaký rafinovaný koment k umělosti gamerského zážitku. Nemám sílu po tom pátrat. Scénář je otřesně rozkydlý, postavy nemají žádnou vnitřní logiku a vyprávění spád. Čekal jsem očistný příval gamerské extáze, ale tenhle skok víry končil komplikovanou frakturou. (21.12.2016)