Pena dní

Vážený pane Gondry, chci Vám poděkovat, že jste mne přesvědčil, že jsem se mýlila. Domnívala jsem se totiž, že od doby George Mélièse se nenarodil režisér s fantazií, který by se nebál používat film jinak, než je v kraji zvykem. Vy jste nabídl mému oku zhnusenému módním stereotypem něco krásně barevného, křiklavě radostného, něco s takovou dávkou fantazie, o níž není jisto, zda ji unese jeden člověk. Tak ráda bych se podělila o svůj zážitek z Vašeho Filmu, ale má fantazie má břehy příliš blízko sebe, takže nedokáže rozptýlit tolik duhových míčků, aby mohla, byť jen nastínit, tu Vaši. (07.02.2014)

Adaptovať knihu do zmysluplného scenára nie je vôbec jednoduché. Za prvé musí film fungovať sám o sebe a osloviť aj nečitateľov, za druhé by mal uspokojiť aj ľudí, ktorí si pri čítaní predlohy utvorili jej vlastný svet v hlave. Pri surrealizme je situácia ešte niekoľkokrát zložitejšia. Inak povedané ukázané vo filme by malo byť opodstatnené a tvorca by sa nemal obhajovať slovami, že tak to predsa bolo v knihe. Mne tak bohužiaľ väčšina filmu pripadá. Neviem, prečo má vzhľadom na príbeh vizuál taký aký má, prečo sa niekedy postavy chovajú tak, ako sa chovajú a čitateľ si asi neodpovie ani na otázku, prečo sú filmoví hrdinovia dvojnásobne starší. Gondryho štýl mi bohužiaľ sedí iba v spoločnosti geniálnych myšlienok Charlieho Kaufmanna a pri jeho ostatnej tvorbe je cítiť, že režisér nemá pevnú pôdu pod nohami. (16.03.2014)

Troufám si tvrdit, že Pěna dní je snímek, v němž se až neuvěřitelným způsobem podařilo skloubit vytříbenou formu s působivým obsahem. Nedovedu si představit, že by někdo kultovní román Borise Viana převedl na filmové plátno lépe než právě Michel Gondry. Rozjel sice svou fantazii doslova na plné obrátky, ale zároveň se až překvapivě věrně držel knižní předlohy a podařilo se mu zachovat i její osobitou poetiku, která je ve filmu výrazně umocněna překrásnou hudbou. Herecké obsazení nemusí sednout každému, ovšem já osobně jsem nadmíru spokojená. Navíc jsem si naprosto jistá, že opakovaný výlet do surrealistického světa Colina a Chloé mi umožní ještě větší vcítění se do zákoutí jejich romantických duší. (25.12.2020)

Teda nevím, co ten Gondry kouří a čím to potom zapíjí, ale je to fakt masakr. Kvality filmu jsou nepopiratelné, ale dost obtížně stravitelné. Dal si s tím rejža spoustu práce a nedá se to rozhodně hodit jen tak přes palubu. Celou první hodinu jsem koketoval s myšlenkou projekci navždy přerušit, nakonec jsem ale neodolal a vyčkal až do konce. Chytl jsem z toho pěknou depku, takže to asi bylo dobré...60% (06.10.2014)

Pamatuji si, jak na karlovarském festivalu snímek Pěna dní s Audrey Tautou zahájil přehlídku za účasti režiséra Michela Gondryho. Konečně se mi film podařilo sehnat. Říkalo se, že hýřivost a hravost filmu přebíjí podstatu láskyplného příběhu. Pěna dní je křehká, čistá, poetická romance z jiného světa a jiných časů. Lehce rozostřené retro kouzelně plyne s jazzovou náladou a měkkou barevností. Také svět zrozený až dětsky nespoutanou obrazností má svůj půvab. Gondry nejprve oslní, postupně unaví a nakonec uspí. Kolovrátek fantazie se zauzlí ve vlastním soukromém vesmíru. Od průlomového Věčného svitu neposkvrněné mysli jako by Gondry v trojúhelníku romantiky, lyriky a mystiky točil stále jeden a týž film. Což nutně vede k jisté manýře, třebaže se z ní stále vynořují originální obrazy, jímavé okamžiky, neskutečné nápady. Sladká nevinnost Audrey Tautou už také nevyzařuje z podstaty, nýbrž z herecké šablony. Fantaskní hýřivost Pěny dní zkrátka přebíjí podstatu, nekonečnou něhu láskyplného příběhu, který je nejsilnější ve chvíli, kdy na všechny urputně vršené ornamenty zapomene. Gondry paradoxně předvádí, že film se dá zabít i hravostí. Nebo alespoň přizabít. (24.04.2020)