The We and the I
The We and The I
Obsahy(1)
Je poslední den školního roku a skupinka středoškoláků z Bronxu jede domů autobusem. S letními prázdninami na dohled se cítí svobodněji než obyvkle - tenhle barevný dav dětí, populární, outsideři i všichni ostatní se chovají tak, jak to umějí jen puberťáci, když jsou mezi svými vrstevníky a z dosahu autorit. Lhostejní k dospělým (kteří jsou dost chytří na to, aby jim šli z cesty, anebo raději vystoupili z autobusu) pomlouvají, chvástají se, svěřují se, vyměňují si pravdivé příběhy i báchorky, hádají se a perou. Zkrátka, jsou neomluvitelně sami sebou v tomto rozhodujícím okamžiku svého života, kdy je tlak a realita dospělých ještě neproměnila v někoho jiného. V průběhu tohoto jediného odpoledne, když se den přehoupne k večeru a oni se loučí – tak trochu i se svým dětstvím – jsou postupně odhalena všechna jejich přátelství, rivalita, úzkosti i ambice. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (14)
Na místě tradičního dějového oblouku hollywoodského střihu, dostane divák v tomto případě od Gondryho spíš sloupořadí mnohačetné klenby, v níž jeden příběh podpírá druhý, přičemž je ale každý z nich schopen fungovat i samostatně. Některé dějové linie postupně mizí, jak jednotliví aktéři opouštějí scénu (autobus), což je samo o sobě jako vyprávěcí princip velice zajímavé. Pozitivní je - a na tom se asi s většinou diskutujících neshodnu - že snímek, který se tváří vedle snově papundeklových opusů, kterými režisér proslul, jako úlitba mainstreamu, zůstává v mnoha detailech gondryovský v tom nejlepším slova smyslu (celofánové plameny v pekle, prolínačky do jiné scény přes okno autobusu atd.). Z onoho minimalistického prostředí, který kamera prakticky neopouští, vyždímal režisér, co se dá. Je to zábavná jízda s trochou sociální kritiky a zajímavými příběhovými linkami. Přesto mi leží na mysli dvě větší výtky vůči celkové koncepci. 1) Na konci Gondry zbytečně tlačí na pilu jakési celkové smířlivosti, takže vyznání hlavního zmetka a jeho poslední dobrý skutek, nevyznívají vůbec věrohodně. 2) Jako určité sociální zrcadlo film funguje, ale oproti jiným školským dramatům (Mezi zdmi, Oddělen) mi schází nějaký hlubší reflexivní tón. ()
Breakfast Club dneška? Spíš jeho antiteze. Gondry se sice drží relativně na uzdě, což je jedině dobře, ale jeho omezené vypravěčské schopnosti se našponovat nepodařilo a nakonec se opět končí jeho prázdnou exhibicí s tupoučkým poselstvím "buď sám sebou a ne tím, kým tě kámoši chtějí mít". I v tomhle filmu se žije ze scény do scény, kdy je vlastně jedno, jestli to skončí tímhle záběrem, nebo až za hodinu a půl. Tentokrát se to k ději víceméně hodí. Myslím upřímně, že Gondry už se nikdy nepřekoná a jeho nejlepším filmem zůstane Věčný svit, kde ho kvalitní scénář a paradoxně možná i přísnější produkce udržely na správné cestě. Tenhle film měl natočit spíš Spike Lee, který by se netopil v pozlátku a opravdu by něco sdělil. ()
Michele Gondry tímhle filmem otisknul problémy mladejch současnosti. Film se totiž celej odehrává v autobuse, kterej je přeplněnej černejma, hnědejma, bílejma, Arabama, Indama nebo Hispáncema. Takovej svět v kostce v podobě autobusu. A v tom autobuse se neděje nic jinýho než to, že si užívají poslední den školy a chystají se na letní prázdniny. Řeší kraviny, snad ani jeden mi nezvedne náladu a přiznávám, že někdy v půlce filmu mám dokonce náladu filmu vrazit Odpad a ani ho nedokoukat. Mám konverzační filmy rád, ale tady se to prostě totálně nepovedlo. Všechny bych profackoval tak, že by o tom ještě půl druhýho roku přemýšleli. Zajímavé to začne být až ke konci. To odpadnou kreténi a zůstane ten největší, který tomu všemu velí. Ten ale následně zjistí, že zase takovej borec, jak si myslí, není. No...a já mám vyhráno, protože konečně je čas na trošku inteligentní pokec, než to, co předvádělo stádo předtím. Jenže to už se blíží konec a najednou v autobuse už nikdo nesedí, protože všem začali prázdniny. ()
Přiznám se, nemít v danou chvíli promítaní tzv. slinu, nad ,,Posledním školním autobusem" bych pouze ledabyle mávnul rukou a nechal si ho ujet. Avšak úkoly jsem měl již napsané, písemku z matiky úča odložila na neurčito, takže jsem byl v dobrém rozpoložení. Kolik se toho dá zachytit v jedné pojízdné plechovce, myšleno na malém prostoru, dokáže pouze režisérský kapr, třeba jako pan Gondry. Nečekejte od filmu nějaká složitá témata k přemýšlení či neočekávané dějové zvraty, stáváte se pouze pozorovatelem pubertálních pasažérů, jenž vyráží vstříc začínajícím prázdninám. Úžasná práce s neherci, dokonale uvěřitelné dialogy, toť vše co dělá Gondryho minimalistické dílko koukatelné. Nebojte se a v klidu si nasedněte, je fajn poslechnout si o čem tlachá mládež z Bronxu. ()
Antigondryovské Mezi zdmi naruby a v linkovém autobuse. Generační teenagerská výpověď, která funguje tak dobře, až jsem si po deseti minutách přál, ať se ta pravidelná linka vybourá a veškerá ta omladina uhyne v ukrutných bolestech... Film sám o sobě špatný není ani trochu; naopak se Gondry s omezením prostoru jednoho autobusu, ve kterém "dokumentárně" sleduje vše od šikany přes kastovní systém až po lásky, vypořádal se ctí. Nedá se ani říci, že by to bylo nezajímavé. Jen je mi proti srsti trávit přes hodinu a půl ve společnosti osob, z nichž jedné každé bych nejraději vlepil pár set výchovných. ()
Galéria (14)
Fotka © Mars Distribution
Reklama