Barbora Hlavsová

Co asi dělají maminky našich tunelářů a zlodějů krytých "imunitou", kteří nemají ani tolik cti, aby se zastřelili. Terezie Brzková jakožto čestná matka čestného defraudanta bere po jeho sebevraždě odpovědnost na sebe. Očistit jméno, které v době vzniku filmu ještě něco znamenalo, nebylo lehké. Asi proto tento krásný film ČT vůbec nevysílá. Byl by pro dnešní politiky jako pěstí do oka a lidé by si uvědomili, že vina není jen věcí soudu. (23.02.2014)

I když Jaroslav Havlíček určitě nechtěl v novele Sleněný vrch, podle níž film vznikl, poukazovat na zdravé kořeny českého lidu, ale zpracovat psychologii českého maloměšťanstva, jak bylo jeho kvalitním zvykem (a ve filmové řeči převedeno adekvátně J. Herzem v Petrolejových lampách), Fričova a Steklého adaptace ukázala tuto možnost jako tvůrčí a přímo mistrnou. Frič zvolil typově vhodné herce a dobře je vedl, Karel Degl virtuozně nasnímal snobské maloměsto i rustikální vesnici, Jaroslav Křička pak objevně pracoval s ohlasy klasické a lidové (případně evangelické liturgické) hudby, jíž doplnil filmový celek. (17.01.2011)

Psychologické drama rodiny Hlavsových je strhující, konflikt svědomí ze zpronevěry velké částky peněz dožene Vojtěcha Hlavsu k sebevraždě a tím se jeho žena i syn ocitají v neudržitelné situaci. Barbora Hlavsová převezme tíhu zodpovědnosti Vojtěchových činů na svá bedra, je ochotna i schopna pro svou rodinu udělat cokoliv. Dobrá pověst, poctivost a čest jsou pro ni zásadní. Věří, že společně se snachou a vnukem situaci zvládnou a dluhy postupně splatí. Výborně natočené, skvěle napsané i zahrané (za všechny Terezie Brzková, Jindřich Plachta, Jiřina Štěpničková, Rudolf Hrušínský), úchvatná hudba (zejména Antonín Dvořák), silný příběh, stále platný. (10.02.2019)

Po určitém bezradném období přišla firma Nationalfilm se silnou filmovou předlohou. Bankovní úředník a talentovaný spisovatel Jaroslav Havlíček (1896 - 1943) ve svých prózách dokázal velmi silně zobrazovat rozmanité lidské povahy a konflikty, vyvěrající z široké palety lidských osudů. Povídka Skleněný vrch nadchla všechny zúčastněné, kteří připravovali její filmovou adaptaci. Karel Steklý jako scénárista překonal sám sebe a předložil jednu ze svých nejzdařilejších prací. Opravdové drama s hlubokým morálním posláním, podněcujícím k odvaze žít a vyrovnávat se s těžkostmi i zoufalstvím. Tedy dílo nanejvýš potřebné a očekávané. Svůj jubilejní padesátý zvukový film nazval Frič Barbora Hlavsová. Chtěl zvýraznit osud silné ženy, matky, která se rozhodne postavit strašlivé osudové ráně a očistit rodinné jméno od synova závažného společenského provinění. Martin Frič tehdy kolem sebe soustředil pracovní tým, složený z těch nejlepších, včetně hudebních skladatelů Jaroslava Křičky a Miloše Smatka, kteří se rozhodli učinit nejsilnějším hudebním motivem filmu variace na Dvořákovu píseň Když mne stará matka. Jako hlavního kameramana angažoval Frič kouzelníka s oblaky Karla Degla a snímání interiérů postavených v radlických ateliérech svěřil zkušenému Jaroslavu Blažkovi. Velkou hereckou příležitost snímek nabízel především Terezii Brzkové, která v roli staré Hlavsové vytvořila jednu ze svých největších filmových rolí, následována Jiřinou Štěpničkovou, Františkem Smolíkem, vynikajícím Rudolfem Hrušínským a Jindřichem Plachtou. Cílevědomě připravený film měl potom skrytý apelativní význam, který jako by říkal: Buďte silní a odvážní přes všechny nepřízně osudu. (04.10.2008)

V tomto filmu jsem si již z dřívějška pamatoval mladého Hrušínského coby nadějným klavíristou, kterému se po tragické události v rodině ze dne na den změní celý jeho život. Silné je určitě místo, když dotyčný hraje na varhany v kostele Dvořákovu Když mě stará matka. Filmu jinak samozřejmě vévodí Terezie Brzková coby hrdá to žena Barbora Hlavsová. Ve své typické roli dobrosrdečného člověka ale jitsě zaujme i Jindřich Plachta. Souhlasím s některými hlasy, že poněkud zvláštní je volba Jiřiny Štěpničkové jako Boříkovy matky. Věkový rozdíl (pouhých 12 let) mezi ní a Hrušínským se filmařům nepodařilo nikterak opticky zvětšit, aby některé scény (když třeba matka líbá svého syna na rty) nepůsobili divně, jakoby oba nebyli matka a syn, ale milenci. Jde ale o jedinou drobnou výtku. Jinak v tomto Fričově filmu vynikne skvělá kamera a hudba, kde vedle Jaroslava Křičky zazní přímo i mistr Dvořák. PS: Jak jsem se dozvěděl z dopisu mého dědečka, na tomto filmu byl s moji babičkou v roce 1943 v kině Horní Cerekvi, když spolu začali chodit. Psal ji, že jde o hezký film, což po jeho opětovném zhlédnutí, mohu jenom potvrdit. (18.04.2021)