Barbora Hlavsová

Vskutku výborný protektorátní film a ještě skvělejší Terezie Brzková v hlavní roli jako plátenice Barbora Hlavsová. Po Kouzelném domu a po Babičce opět další veliká herecká příležitost pro tuto malou-velkou plzeňskou českou herečku, a role opět hlavní, a bez pochyby její největší a nejzávažnější. Myslím si že se jedná o jeden z nejpůsobivějších a nejsmutnějších opravdu vážných filmu od Mace Friče. Film byl zcela jistě napsán a natočen podle dobré předlohy, což byl základ, v tomto případě Hrdličkovu povídku "Skleněný vrch". Scénář napsal později zkušený filmový rutinér Karel Steklý (otec Švejka s Rudolfem Hrušinským v hl. roli), který psal filmové scénáře (vlastně si jimi přividělával) už někdy od roku 33', co více si tedy přát. Film má skvělou režii a opravdu krásnou Deglovu kameru. Abych to tedy nějak uzavřel, film se mi líbil ocenil jsem vynikající výkony zejména u již zmíněné Terezie Brzkové ale i mladého Rudolfa Hrušinského, ale i ostatní nebyli špatní, zejména pak tradičně dobrý Jindřich Plachta jako penzista Žanta, který by se tu opět rozdal:-) Velmi emotivní film s jakýmsi jinotajným poselstvím, plný mravních základ, o nezdolnosti, sebeodříkávání jednoho obyčejného člověka. Nesmírně dojemný a poutavý film téměř až k slzám, a navíc stále aktuální a pravdivý a to i více jak po šedesáti letech. Vřele doporučuji, opravdu brilantní podívaná. (11.11.2006)

Upraveno v červnu 2020. Film Barbora Hlavsová je morálním opusem úzkostného niterného rozkolu. Martin Frič vytěžil z literární předlohy Jaroslava Havlíčka nejen maloměšťácké snobství se sklony k pokrytectví, častokrát přehnané nároky a očekávání v rámci rodiny i celé společnosti, nebo zásadní životní rozpor mezi ochotou a vlastním skutkem sebeobětování. Vzhledem k tehdejší době se Barbora Hlavsová stala také morálním povzbuzením lidem v zajetí protektorátního marastu. Barbora Hlavsová je působivým filmem, poezie vzkvétá v dynamické souhře dramatických obrazců, objevuje se ve vlysu plastických výjevů niterné rozpolcenosti, v reflexní rezonanci na maloměšťácké poklesky i mezi Dvořákovými hudebními notami. Tradiční lpění na stavu společenské vážnosti a bezúhonnosti se dostává do křížku se smyslem pro zodpovědnost, přesto je nakonec zachována naděje v podobě zdravého jádra mládí. Ústředním bodem filmu je Barbora Hlavsová (velmi pozoruhodná Terezie Brzková), laskavá vesnická tkadlena. Je poctivá, odolná a obětující se za hříchy svého chybujícího potomka. Nestěžuje si na možná příkoří, vyplňuje svůj ušlechtilý osud. Hlavní mužskou postavou je Bořík (velmi zajímavý Rudolf Hrušínský), Barbořin vnuk. Je žíznivý naplněním svého nitra hudebním talentem, jen ten nejasně svíravý pocit širší zodpovědnosti ho dohání k zásadnímu dilematu. Významnou postavou je Klára Hlavsová (zajímavá Jiřina Štěpničková), Boříkova matka a Barbořina snacha. Je sice vyděšena z neblahé reakce okolí, má snahu, ale život v bídě a dřině duševně vyčerpává neznalé situace. Důležitou postavou je Vojtěch Hlavsa (velmi dobrý František Smolík), Barbořin syn, Klářin muž a Boříkův otec. Ředitel záložny a jeho hřích proti počestnosti je rozbuškou, před kterou se ve strachu z následků zbaběle utíká. Z dalších rolí: dobrotivý rodinný přítel, penzista a revizor záložny Žanta (Jindřich Plachta), čestný a k lidem důvěřivý starosta Prouza (Jaroslav Průcha), Barbořin švagr a poctivý protestanský řezbář Lukáš Hlavsa (Karel Dostal), jeho zářivá, bezelstně upřímná a laskavá vnučka na prahu dospívání Eliška (Eliška Kuchařová), jeden z nejdivějších členů městského předsednictva a místní holič Kvěch (Vladimír Řepa), jeho dcera s náklonností k Boříkovi Vlasta (Stella Májová), obchodně spolehlivý klenotník a člen městského předsednictva Bartyzal (František Filipovský), Klářino spásné vysvobození z nouze Kaliba (Vilém Pfeiffer), či z Hlavsových finančních patálií zoufalá služka Rézinka (Ella Nollová). Film Barbora Hlavsová je působivě poetickým a psychologickým náhledem na maloměšťácké soužití. Laskavost trpí na důvěřivost, přesto morálka zůstává základním kamenem naděje budoucnosti. Silný filmový prožitek! (08.05.2012)

V tomto filmu jsem si již z dřívějška pamatoval mladého Hrušínského coby nadějným klavíristou, kterému se po tragické události v rodině ze dne na den změní celý jeho život. Silné je určitě místo, když dotyčný hraje na varhany v kostele Dvořákovu Když mě stará matka. Filmu jinak samozřejmě vévodí Terezie Brzková coby hrdá to žena Barbora Hlavsová. Ve své typické roli dobrosrdečného člověka ale jitsě zaujme i Jindřich Plachta. Souhlasím s některými hlasy, že poněkud zvláštní je volba Jiřiny Štěpničkové jako Boříkovy matky. Věkový rozdíl (pouhých 12 let) mezi ní a Hrušínským se filmařům nepodařilo nikterak opticky zvětšit, aby některé scény (když třeba matka líbá svého syna na rty) nepůsobili divně, jakoby oba nebyli matka a syn, ale milenci. Jde ale o jedinou drobnou výtku. Jinak v tomto Fričově filmu vynikne skvělá kamera a hudba, kde vedle Jaroslava Křičky zazní přímo i mistr Dvořák. PS: Jak jsem se dozvěděl z dopisu mého dědečka, na tomto filmu byl s moji babičkou v roce 1943 v kině Horní Cerekvi, když spolu začali chodit. Psal ji, že jde o hezký film, což po jeho opětovném zhlédnutí, mohu jenom potvrdit. (18.04.2021)

Dobové drama u mě dnes vzbuzuje jen lehké pousmání. 1) 40letý Martin Frič natočil zřejmý dobový apel na obyvatelstvo, aby se nepoddávalo nestrázním a vydrželo křivdy, počítám, že se setkal s velkým ohlasem._____ 2) Film má ovšem co říci i dnešnímu divákovi. Všimněte si, jak autoři vnímali dluhy. Nejen, že jsou poctivě spláceny, ale dlužníci se dokonce předhánějí a přetahují o to, kdo závazek zaplatí. Jen považte!_____ 3) 67letá Terezie Brzková (babička Hlavsová) po roli Babičky (1940) měla očividně spoustu páry. 30letá Jiřina Štěpničková (matka Hlavsová) vypadala jako Boříkova milenka či sestra a ne jeho matka - v osmi letech ho určitě neměla. 22letý Rudolf Hrušínský (vnuk Bořík) vypadal jako model z bordelu (velmi žádaný, řekl bych). Mladičký 19letý Antonín Jedlička (student), jehož nezaměnitelný ksicht poznám mezi tisíci, spolu s 20letým Josefem Kemrem (student) mě také potěšili._____ 4) Výstižný koment: Marthos*****, jerrik7***. (22.08.2019)

I když Jaroslav Havlíček určitě nechtěl v novele Sleněný vrch, podle níž film vznikl, poukazovat na zdravé kořeny českého lidu, ale zpracovat psychologii českého maloměšťanstva, jak bylo jeho kvalitním zvykem (a ve filmové řeči převedeno adekvátně J. Herzem v Petrolejových lampách), Fričova a Steklého adaptace ukázala tuto možnost jako tvůrčí a přímo mistrnou. Frič zvolil typově vhodné herce a dobře je vedl, Karel Degl virtuozně nasnímal snobské maloměsto i rustikální vesnici, Jaroslav Křička pak objevně pracoval s ohlasy klasické a lidové (případně evangelické liturgické) hudby, jíž doplnil filmový celek. (17.01.2011)