Černý čtvrtek, Janek Wisńiewski padl

Poláci jsou skuteční muži. Hrdí, sebevědomí, nenechají si dělat na hlavu. Státní mašinerie je sice semlela stejně, ale bojovali. Položili za svou věc i životy, a nebylo jich málo. Totéž platí pro statečné polské ženy. Proto jsou i jejich filmy tak působivé. Na rozdíl od našich současných, velmi často zbytečných filmů, potěmkinových vesnic a pokryteckých blábolů na stříbrném plátně. Takhle se dělá film o totalitě, pánové režiséři CZ ! Jistě není nutné dodávat, že podobný systém manipulace, brutality, demagogie (a zbabělosti) existuje od doby co vznikl stát a jeho mocenský aparát. Liší se jenom občané, kteří mu to dovolí více nebo méně. Krásný a nesmírně silný film. /Pozn. Tímto nechci urazit české muže ani ženy, jen konstatuji, jaký dojem na mě udělal tento polský film a jak odlišný dojem na mě dělají české filmy o komunistické totalitě./ (02.02.2014)

Působí to trochu jako hraný dokument, což drama neubírá, spiše je posiluje. Pro našince jsou zajímavá samotná fakta o polských bouřích sedmdesátých let, o kterých jsme se doma v té době nedovídali ani tolik, že se odehrávají. Mimo toho, že člověk podvědomě stojí na straně protestujících, musí také vidět, jak se Poláci poučili z rokuj 1968 v Československu a i za cenu "sebeobětování" a ztráty úcty vlastního národa nenechali věci dojít až k sovětské invazi. (13.11.2021)

,,S KONTRAREVOLUCÍ SE NEVYJEDNÁVÁ. DO KONTRAREVOLUCE SE STŘÍLÍ....“ /// Začnu kapku jinak – polská filmařina se prostředím i historií příběhů hodně podobá tý naší. Na jednu stránku to je dobře, stejně jako tady, protože tahle parádní historická rekonstrukce událostí, ve kterých se polská strana a vláda – tak nějak po bolševicku – popasovala s dělníky a studenty - mně osloví daleko víc, než rozmrdání davu indiánů někde v Americe. Ten příběh je drsnej. Ani ne tak provedením, jako faktem, že se to fakt stalo. Pohled do zákulisí jednání stranických špiček, magorský kecy plný ideologie, autentický záběry z ulic plných demonstrantů. A do toho příběh Brunona, chlápka co šel ,,zrovna kolem“ a jeho rodiny. Prostě na autentickou událost napasovali neutrální a lehce vydírající příběh, při kterým člověk filmařinu zase tolik neřeší (co taky řešit – atmosféra 70tek ujde a herci jsou v pohodě). Na konci pak člověka nasere, že ty naši umělci uměj natočit akorát tak miliardu sérií Ulic, Ordinací a jinejch píčovin. Poláci – smekám! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chcu vysvětlit děckám rozdíl mezi komunistou a fašistou. 2.) Často s chlapama vzpomínáme, jak jsme si v sedmdesátým v Gdyni náramně zabojovali. 3.) Thx za titule ,,KenoL“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (06.09.2012)

Polská kinematografie mě nepřestává v posledních letech překvapovat. Ani ne tak Aněžka Hollandová, ta mě nebaví, ale zato filmy jako Ozvěny (Poklosie), Volyň nebo třeba tohle... to je mazec. Poláci se nebojí zobrazovat věci hodně naturalisticky a tak zatímco u nás máme třeba jako filmovou ozvěnu války Musíme si pomáhat, kde je to nakonec i přes všechny ty těžký věci vlastně v pohodě, u nich se vypichují oči a upalují děti v otepích slámy. No a jako vzpomínku na zlej a hloupej komunistickej režim máme Pelíšky a oni tohle, (01.03.2020)

Film, který může sloužit jako pomůcka k porozumění k tomu, co se dělo v Polsku na konci roku 1970. Ale ačkoli jde o vykreslení tragédie na příběhu skutečné oběti, Brunona Drywa (1936-1970), film pracuje primárně s emocemi. Nás může těšit reference věnovaná Československu, ale všechno ostatní si musíme dostudovat sami po vlastní ose. A v tom mohl být film mnohem nápomocnější. (31.10.2023)