Ulička zázraků

Leoneovsky rozmáchla dráma o skupinke ľudí, zmietaných láskou v neprajúcnych osudových peripetiách. Citlivo, komorne sfilmované, kľúčové scény sa odohrávajú v tmavých interiéroch či nočných exteriéroch. Na mexickú teatrálnosť hercov si spočiatku treba zvyknúť, treba ju vnímať ako súčasť kultúry emocionálne otvoreného sveta, ktorý film veľmi dôveryhodne reflektuje. Odmenou je silný zážitok, ktorý vo vás zanechá stopu smútku a ľútosti. (04.11.2012)

Snímek z mexické produkce nabízí především pestrou paletu rozličných charakterů, které jsou jako ze života. A často se jedná spíše o postavy nesympatické, které se ze všeho nejvíc snaží jednat ve svůj prospěch - tak jako je to v reálném světě běžné... Pozor další text může obsahovat spoilery. Typickou postavou byl v tomto ohledu Chava, jehož příklad mi přišel o trochu lépe propracovanější a uvěřitelnější než v případě Almy. Jinak ale na Salmu Hayek byl hezký pohled, to zase jo. Protipólem Chavy nebo i třeba Guicha byl Abel, který nemyslel jen na sebe, ale ve výsledku mu to nebylo nic platné. Stejně tak jako naivní ale hodné Susanitě, která končí v slzách. Nakonec totiž ke štěstí nedojde vlastně nikdo, ať už volí jakoukoliv cestu. Stopáž byla lehce přepálená. (16.07.2012)

Takhle nějak by vypadala mexická verze filmů Paris, je t'aime a New York, I Love You. Všechny druhy lásky i zklamání v jedno filmu a navíc z mnoha pohledů, kdy my diváci, jako jediní vidíme vše (Alejandro González Iñárritu se stylem vyprávění nejspíš inspiroval právě tímto filmem). Film má v sobě vtip a to jak svou dějovou propleteností, tak i stylem natáčení (sem tam se do záběru mihne mikrofon :) ), má však i na konci každé své epizody obrovské drama, které na úplném konci filmu končí tregédií. Jako by to psal sám William Shakespeare. Definitivně jsem si potvrdil to, že Salma Hayek umí jeden zvláštní výraz, který poředvádí v každém svém filmu a díky kterému se do ní zamiluje herec, tak i divák. (02.11.2009)

Pokud národní mexická kinematografie adaptuje román egyptského spisovatele Nagíba Mahfúze, nositele Nobelovy ceny za literaturu, a u nás je vnímán především jako film, který vystřelil Salmu Hayek do hvězdných výšin, je poněkud pokrytecké předstírat, že takový projekt je nám kulturně dostatečně srozumitelný. Protože není. Román Zuqâq al-Midaq (1947) nikdy česky nevyšel, tudíž o tom, jak se povedlo převést reálie z arabského světa na mexické předměstí, můžeme jen cosi předpokládat. Výsledná recepce pak jen sleduje snahu vhodně reagovat na film, který byl úspěšný na festivalech. Všechno je jen iluze, stejně jako přání ovdovělé paní domácí znovu se provdat. (15.08.2022)

Děj tohoto filmu se vyvíjí tak nějak nenápadně a může leckoho přivést k mylnému dojmu, že nesleduje vlastně nic tak převratného. Ten pravý dopad ale u mě film zaznamenal až po svém skončení, když jsem si poskládal všechny souvislosti dohromady a vyšel mi ABSOLUTNĚ NEJLEPŠÍ film z mexické produkce či koprodukce. Salma Hayek tady ještě nevystupuje coby hvězda první velikosti, ovšem její výkon předznamenává další kariéru (nehledě na to, že je prostě od pohledu k pomilování). Tím pravým překvapením jsou ale hlavně její v našich končinách neznámí herečtí partneři. Vlastně celý ten film je poskládán z několika vesměs nepříliš výrazných složek, které ale vcelku vytvářejí jednolité kompaktní a především velmi (a to zdůrazňuji) kvalitní a navíc (troufám si říct) i umělecké dílo. (12.09.2002)