Proti vetru

[FFF 2012, Sydney] Nepodliezavá a predsa sugestívna, tiesnivá i posmeľujúca a jednoznačne rázna odpoveď na toporné usmoklenosti typu "We bought the zoo" alebo "Descendants". Stačí keď si odmyslíme mamičku v kóme či už dávno po smrti a pre zmenu ju necháme nevedno kam zmiznúť hneď deň po manželskej hádke. Následne sa rozbehne identická zápletka (osamotený otec s dvomi deťmi sa od rušnej každodennosti presúva do pokľudného ústrania za účelom začatia od nuly, nutno dodať, že pribudá faktor bodľavého pochybovania) ako pri dvoch vyššie uvedených tituloch, ktoré však za sebaistou prvotinou Jalila Lesperta odsúdeniahodne zaostávajú. Najmarkantnejší rozdiel spočíva v tom, že J.L. s pojmami ako samota, výčitky, vina, viera, obroda narába bez tendenčných manierov a sústreďuje sa predovšetkým na priam stelesnenie týchto motívov do moróznej všednosti. K tomu tiež dopomáhajú distingvované her. výkony a presne "my cup of tea" ozvučenie zväčša plné exper. ambientu skoro ako od Samiho Sänpäkkilä. Niekomu sa asi nebude pozdávať prostomyseľné jednanie "main characteru" Benoîta Magimela, ktorý svojími činmi ide proti zdravému rozumu a privodzuje tak viac útrap než úžitku, ale aj keď i ja som s jeho správaním spočiatku nesympatizoval, po čase som si uvedomil, že práve ony "nepravdepodobné" rozhodnutia sú na mieste-metaforicky tu boria predsudky a byrokraciu."Des vents contraires" je nakoniec cez všetku tu priliehavú smolu aj rozvážne optimistický príspevok na tému "nové začiatky", vidno to počas a takisto na samom konci kedy sa zas raz (aspoň na chvíľu) pripomenie, že nemožné neexistuje… (23.03.2012)

Vysvětlení v závěru je celkem zbytečné a hodně celý film "zdepkuje". Přítomnost "hvězdné" Audrey Tatou považuju spíše za škodu, protože Benoît Magimel, jeho děti a všechny další menší postavičky z příběhu celý film v pohodě utáhnou sami. Neseděl mi motiv zbrklého sexu, proti ostatnímu ale nemůžu mít námitky a tak si jen povzdechnu, že i na pláži kde se koupat nedá a celý vítr fučí vítr, by se mi jeden z Paulem obývaných domů moc líbil. Nenápadný, nijak zásadní, ale povedený filmeček. Festival francouzských filmů 2012, Brno, Art. (23.11.2012)

Téma k tomu sice vyloženě vybízí, ale tady nejde o klasickou citově vyděračskou rodinou slaďárnu, kterak si zlomený otec hledá slzopudnou cestu ke svým lošťomilouškým dětičkám. Naopak, většinu času má co dělat sám se sebou. Navíc je přeskočen první rok po náhlém zmizení čili fáze úvodního prolévání slz se nekoná. Ovšem po roce již okolí očekává, že se vzmužíte, začnete být dobrým otcem, posunete se dál, přestanete se utápět v žalu a přestávají se i tolerovat výstřelky smutku a sebevýčitek. Co jiného než pokus o nový začátek zbývá? Některé z linek vyznívají poněkud do ztracena i nadbytečně a především ve střední pasáži je to poněkud zdlouhavé, ale zároveň to po celou dobu působí dojmem, že takto nějak by to asi probíhalo. A byť se to tváří chladně až nepřístupně, tak přesto (či právě proto?) v závěru dojde na jednu z nejemotivnějších scén poslední doby. (16.08.2012)

Neřekl bych, že si film zaslouží tak nízké hodnocení. Děj je sice chvílemi možná příliš účelově vyumělkovaný, Audrey Tautou zde účinkuje spíše jako tahák na diváky, ale film má svébytnou atmosféru, která se mi líbila, Benoît Magimel dělá, co může a v závěru přijdou až nečekaně silné emoce. Režisér naprosto vynechal emoce v úvodu po zmizení (a udělal velmi dobře), o to více pak přitlačil na pilu v závěru (a udělal opět velmi dobře). Děti jsou důležitým a nepostradatelným prvkem snímku, ale přitom nepřekročí pomyslnou hranici využití jejich roztomilých tvářiček jako prostředku k manipulaci s divákem, jako to ukázkově předvedl např. Martin a Venuše. (18.04.2013)

Námět zamrazí, výkony dvojice ratolestí přikovají, ale výsledek mě musí neodvratně zklamat. Každá významnější situace je totiž hrozně chtěná a tváří v tvář civilnímu pojetí jsou nepřerušované záběry "čirého štěstí" i "jasného smutku" trestuhodně polopatické. Při ději, který se posouvá dopředu jen pomocí občasně dávkovaných zvratových skoků tak přichází vniveč jak dobré téma, tak charisma nečitelného Benoîta Magimela. (16.12.2012)