12 rokov otrokom

║Rozpočet $20miliónov║Tržby USA $56,671,993║Tržby Celosvetovo $187,733,202▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $6,698,429 //počet predaných kusov 343,748║ Tržby za predaj DVD v USA $11,006,750 //počet predaných kusov 731,914║ režisér Steve McQueen teda prešiel riadnym progresom čo sa týka štýlu rozprávania, už to nie je len také chladné strieľanie na slepo, tento krát plnými dúškami dokáže zaujať a strhnúť touto silnou drámou, ktorá má skoro takmer takú silu ako Spielbergov Amistad, v prednese dokáže byť rovnako drsný ako citlivý, k tomu dobrá kamera a silná doprovodná hudba od momentálneho bravúrného mága skladateľa Hansa Zimmer, využité zvučné herecké obsadenie, silný zážitok, ktorý by si aj nejaké tie ceny skutočne zaslúžil /95%/ (14.01.2014)

Drama s dvěma dějovými liniemi, vševědoucím vypravěčem, jasně stanoveným cílem a pevně semknutou dramaturgií? Řešení dialogů převážně technikou záběr/protizáběr? Oslabení násilných momentů přesným střihem? Tentokrát ne. Ač je 12 letům v řetězech vyčítána staromilská klasičnost, z klasického hollywoodského stylu McQueen přejímá zejména zájem o lidské tělo, který bychom ovšem mohli označit také za projev autorského rukopisu. Věrnost původnímu textu i za cenu rozdrobení vyprávění do řady epizod, které do sebe nejsou pevně zaklesnuté, a kdy jedna nepodmiňuje druhou, bylo jedním z mnohých moudrých tvůrčích rozhodnutí, jež ve výsledku tvoří drásavé filmové svědectví o zvěrstvech, jichž se bílý muž dopustil na rase, kterou považoval za podřadnou. McQueenovo mistrovství spočívá ve způsobu, jakým se dokázal vyhnout pozohýbání historických faktů, aby mu pasovaly do velkého příběhu (jako Spielberg v Amistadu nebo Lincolnovi), a přitom nabídnout nesmírně intenzivní filmový zážitek. Díky potlačení dramatického napětí a mnohým statickým záběrům působí film jako série za sebe řazených obrazů, které se díky spirálovitému opakování některých situací a záběrových kompozic pomalu zarývají do paměti. McQueen, věrný své videoartové průpravě, o historii nevypráví, „nedělá“ z ní drama, nýbrž ji nechává oživnout, jako kdyby probíhala právě teď. Útrapy protagonisty proto nenahlíží zvenčí. Prožíváme je společně se Solomonem, skrze jeho tělo, zrak a sluch. Po celý film víme stejně málo jako on (například nikdy nevidíme v celku loď, kterou je dopraven do New Orleans) a máme tudíž, navzdory rekapitulujícímu názvu filmu, stejně málo důvodů věřit, že by z nerovného zápasu o vlastní identitu mohl vyjít jako vítěz. Redukování života na pouhé přežívání a proměna člověka ve zvíře (resp. majetek) jsou zvýznamněny ztrátou povědomí o časoprostorových souvislostech, neboť kromě úvodu nejsme informováni o čase a místě dění. Přemíra nepříjemných zvuků a obrazů, od kterých se kamera nikdy neodvrací (nejnepříjemnější záběry jsou tak zároveň těmi nejdelšími), v kombinaci s vyeliminováním momentů skýtajících úlevný efekt, dělají z 12 let v řetězech jeden z nejodvážnějších filmů loňského roku. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, liborek_, mcb, eye candy (31.01.2014)

Upřímně řečeno, otroctví je blahobytnému středoevropanovi 21. století poněkud vzdálené téma, a pokud by se emoce vstřebané z takovéhoto filmu měly redukovat na pouhý nezúčastněný povzdech ("to bylo hrozné, co se tenkrát v Americe dělo"), bylo by to dost málo. Naštěstí 12 let v řetězech nenabízí tento patetický jednoúčelový impuls k uronění několika krokodýlích slz, ale dává podnět k hlubšímu uvažování: Otroctví tu není prezentováno jako zlo páchané individuálně jedincem vůči jedinci (nebo skupině), ale jako společenský problém, který je důsledkem nadřazení osobního vlastnictví morálce, nebo lépe řečeno přizpůsobování morálky principu posvátnosti osobního vlastnictví. Jistě, Epps byl zamindrákovaná pokrytecká svině se sadistickými sklony (excelentní Fassbender), ale takový Ford byl vlastně slušný člověk, který otroctví chápal jako přirozenost (neřkuli božskou nutnost), kvůli které měl také Solomona za živou věc, za svůj směnitelný majetek. Rázem se (domyslíme-li tezi o nadřazenosti osobního vlastnictví morálce do důsledků) ocitáme v dnešní době a v našem prostoru (protože co jiného je např. problém "exekucí po česku", ničící celé rodiny pro pár korun dluhu - ať už vzniklého z hlouposti, nevědomosti či opomenutí)? Když se ale vrátíme do poloviny 19. století na americký Jih a k příběhu nešťastného Solomona Northupa, tak je pozoruhodné, jak nepateticky a zajímavě McQueen příběh zpracoval. Jeho osud není interpretován jako především boj chytrého a vzdělaného černocha s hloupým otrokářem (jak by se to lacině nabízelo), ale spíš jako boj vzdělaného člověka zbaveného lidství s nesvobodou jako takovou, jako boj o holý život. Brutalita, elementární nespravedlnost, nemožnost bránit se všemi prostředky (včetně svého intelektu) a maximální utrpení jsou stavy zprostředkované s multidolarovou precizností, které nelze po technické stránce vytknout ani ň. Zimmer sice použitou hudbou vykrádá sám sebe a scénáristův tok času jsem vnímal jako hodně nelineární (čas filmu vs. Solomonův čas; to vypadalo minimálně na kubickou funkci...), nicméně výsledkem je nadprůměrný hollywoodský film, který je možná motivovaný reflexí či vyrovnáním (v tomto ohledu jsou Stud či Hlad tématicky mnohem aktuálnější a v mnohém podnětnější), ale který má celou řádku motivů a námětů ke špekulaci (24.01.2014)

7/10 - by se člověk podělal, ale tohle je tak suverénně sedmičkovej film, že se nedokážu rozhodnout mezi trojkou a čtyřkou hvězdiček. Nejrač bych nechal bez hodnocení. 12 let v řetězech má spoustu dokonale nasnímaných scén a momentů, má hodně dobré herce, má silné téma a má výbornou formální stránku. Škoda jen, že skoro u všech zmíněných věcí je jedno důrazné ALE. Jednotlivé scény jsou fajn a nezřídkakdy dost silné (prakticky všechny ty, v nichž Solomon musí bránit buď sebe, nebo někoho druhého), ale nesvazuje je konzistentní příběh - film navzdory názvu působí jako náhodný sestřih scén z několikaměsíční etapy života otroka. Herci jsou dobří - zejména Fassbender a (zatím) zcela neznámá Lupita Nyong'o, ale monotónně nakrabecené čelo věčně zkroušeného Chiwetela Ejiofora a nominace na Oscara? Téma je silné (zejména jako zpytování svědomí pro US rodáky), ale s pomocí scén, jejichž touha o silný účinek je strašidelně průhledná, se nemusí zrodit stejně silné dílo. Mimoto jsem příliš nepochopil, proč film, který jisté své prvky pojal značně hollywoodsky, odmítá tytéž prvky dořešit (srdceryvné vedlejší příběhy Elizy a Patsy ze scény zcela lhostejně zmizí, přičemž nejsou ani ukončeny, ani neslouží jako katalyzátor příběhu postavy titulní). Jo a hudba - nedávno se propíralo, jak závěrečná scéna filmu Kapitán Phillips vykrádá Zimmerovu skladbu Time ze soundtracku k Inception. No... teď bych skoro přísahal, že Zimmer okopčil onu skladbu z Kapitána a použil jí jako hlavní motiv. A je otravný už po polovině filmu... (02.02.2014)

Stejně jako Zimmer recykluje svou hudbu, tak zde McQueen recykloval všechny dosavadní černošsko-otrokářské snímky. Vážně, v tom filmu se nestane vůbec nic nečekaného či jakkoli jinak zajímavého. Ejiofor se prostě otrokem stane, dvanáct let jím je a pak jím být přestane. Konec, zvonec. Osobně jsem měl také problém s časovým určením - jako dvanáct let mi ta doba nepřišla ani náhodou, čistě pocitově se děj mohl odehrát tak za čtyři roky, možná ani to ne. Zrealizované je to ale kvalitně, bez nějakého přehnaného moralizování či patetických keců, takže celkově důstojná oscarovka. Btw nejlepší představení odehrává jednoznačně Fassbender, zatímco Pitt stihne kupodivu rušit i na ploše svého kratičkého téměř-camea. (05.01.2014)