Ejzenštejn v Guanajuate

Greenaway - majster silných obrazov, formálny experimentátor, scenáristický nedouk. V jeho filmografii som neustále konfrontovaný s opulentnými, výtvarne ohromujúcimi zábermi, inovatívnymi riešeniami scény i obrazu a zároveň s veľmi priemernými, jednoduchými scenármi. Plnými papagájovo opakovaných scén, na hranici diváckej trpezlivosti. Tak aj Ejzenštejn. Prokofievova hudba. Gay aféra hlavných aktérov. Zábery z filmov ruského režisérskeho giganta v rytme orchestra pod plátnom v elegantnej kinosále zívajúcej prázdnotou. Kašľanie na prácu v objatí vášne. Prekračovaný rozpočet - nepokojní sponzori Nepokojný Stalin, znepokojená asistentka. Dej v skratke: vášeň poráža prácu. Večná škoda, ako spomína aj garmon, spústy mien intelektuálov, ktorí sa mihnú len ako meno, bez akéhokoľvek ďalšieho ich zapojenia, či príbehom, myšlienkou alebo naznačením toho, čím prispeli k umeleckému obohateniu sveta. (30.11.2020)

Kdo zná filmy P. Greenawaye, nemůže být zaskočen ani šokován. Vytříbený obraz doprovázený skvělou hudbou, informace o odvrácené straně Mexika, přehlídka známých osobností, vtipná konfrontace Ruska se světem, smrt a sex, anebo obráceně. Muzeum mrtvých, usmívající se smrt, ztráta panenství (panictví), tanec v dešti a ještě více prokládáno záběry z Ejzenštejnových filmů. Kaleidoskop. Svět jako tříštící se mozaika. Co dalo Mexiko světu? To nechcete vědět... (19.11.2021)

Mám Greenawayovy filmy rád a většina se mi jich od něj líbila, ale jeho zatím poslední film mě neoslovil skoro vůbec. Filmařsky to bylo opět povedené a zajímavě experimentální, ale jinak jsem se nudil, nějaký příběh tam skoro ani nebyl a jediné, co se mi na tom filmu ještě líbilo, tak ta závěrečná scéna ve které tak nějak byl cítit ten Ejzenštejnův stesk po opuštění místa, ve kterém vlastně poznal sám sebe a které si svým způsobem zamiloval. Tenhle pocit znám, vždycky když jedu z jednoho svého milovaného města zpět domů do Prahy, tak se taky div nerozbrečím. Jinak mě to ale hodně nudilo a ani mi to nepřišlo tak vypiplané, jako jiné filmy Petera Greenawaye, takže ani na ty 3* to nevidím. 2* (20.08.2019)

„Práve konštrukcia, respektíve spôsob, akým sú konštruované jednotlivé scény i celá snímka sú neustále okázalo vystavované na obdiv a upozorňujú na seba. Mystifikácia a splývanie faktov s fikciou v príbehu akoby poukazovali na to, že film nemôže byť prostou napodobneninou reality a nemá si to klásť za cieľ. Greenawayovi viac než o skutočný a verný životopis ide o interpretovanie umelcovej osobnosti v iných umeleckých formách. Precízne kompozície celkov inšpirované maľbami flámskych majstrov, skrývajúce množstvo detailov, bohaté dekoratívne interiéry a architektúra budov, techniky a herectvo vychádzajúce z epického divadla Bertolda Brechta či symfonický orchester opakovane hrajúci Prokofievov Tanec rytierov z baletu Rómeo a Júlia dokladajú, že veľké plátno a priestory kina sú pre plnohodnotné sledovanie zásadné._____V Ejzenštejnovi v Guanajuate sa k vyššie zmienenému okrem iného pridáva i koketovanie s Ejzenštejnovými priekopníckymi postupmi v oblasti montáže a výstavby filmu. Sám Greenaway sa už neprejavuje len ako umelec, ale i teoretik. Jeho hravý filmový jazyk vedie diváka neustále k premýšľaniu a zasypáva ho podnetmi, obrazmi a informáciami s podobnou intenzitou, ako to v ére nemého filmu robil svojimi radikálnymi experimentami Ejzenštejn. Pestrá paleta najmodernejších technológií a experimentovanie s výrazovými prostriedkami nevedie v chaos, no je súčasťou jasného a členitého systému, v ktorom si možno všimnúť navracajúcich sa či variovaných motívov, typov záberov, práce s kamerou ale i celých scén a sekvencií (nech už ide o milostné scény, či Ejzenštejnov zostup do temného „záhrobného“ sveta katakomb pod Guanajuatom), ktorých motivácia a význam často vyplynie až neskôr. Napriek relatívnej zrozumiteľnosti však pre plné pochopenie vyžaduje extrémnu dávku pozornosti, diváka schopného neustále interpretovať a ideálne i opakovanú návštevu kina.“ Viac v recenzii. (16.02.2016)

Greenaway už leď točí takřka jen pro přeprodejce umění: kurátory, dramaturgy, historiky... Všechny ty, kteří nejlíp vědí, "jak by mělo současné umění vypadat." Odpovídá tomu forma i bezvýrazné obsahy. Sympatické je, že se usilovně snaží překročit vlastní stín. Film má skvělý střih a je to i o něco menší plast než poslední režisérovy opusy. Kašírka a podivná umělost z něj ale čouhá i tak. A k tomu zní the best of Prokofjev: když člověk jen trochu vidí pod povrch toho lesklého designu (čti: má o něco větší povědomí o Prokofjevovi než rejža), nepůsobí to najednou o moc hlouběji, než nějaký prostřední hraný dokument - hladký nablýskaný povrch, mistrovská technologie, konec. A: na západě by neměli točit o Rusech, dopadá to vždycky trochu jako Doktor Živago: přefinancované akademické nic. Greenaway je navíc léta otravně didaktický: všechna ta jména a kontexty jsou jak ze špatně vedené hodiny dějin umění ("a toho znáte? a toho taky? a víte co udělal tenhle s tímhle? ...a to bylo, když tenhle potkal tohodle" - historky z "natáčení" se vrství, aniž by vypovídaly víc, než že autor zná hodně jmen) - odkazy, neautenticita, zprostředkovanost, které opravdové umělecké Dílo snadno zahrnuje a překračuje - a to i při přiznaných citacích a polystylovosti. Tohle mi pohřbilo i živelnost hlavního herce. (12.04.2019)