Číslo 5 žije II

9 / 10 Jeden z filmov môjho detstva, pri ktorom krásne spomienky hravo prebíjajú triezve uvažovanie - neviem, ako sa na to pozerajú iní, ale pre mňa je toto pokračovanie rodinnej komédie nádhernou exkurziou do čias dávno minulých, akási priepustka zo šedivej a smutnej reality, v ktorej som nadobro uviazol. Viem, v takýchto situáciách by som sa zrejme mal vedieť odosobniť, ale vraziť Johnymu Päťke nôž do chrbta? Nikdy! (16.12.2005)

Nikdy jsem druhý díl, pokud mě paměť neklame, neviděl, až dneska, ale zklamán nejsem. Srovnání s prvním dílem se zkrátka nabízí: více akce, dynamičtější střih, méně osmdesátkového vizuálu, méně příběhu, jednodušší zápletka. Někde více, někde lépe; někde k lepšímu, někde k horšímu. Já jsem se ale bavil víc než u jedničky, takže spokojenost lehce nadprůměrná, byť stále dostačující pouze na 3*. (18.06.2016)

Ani pokračování mého oblíbeného robota nedopadlo vůbec špatně. Tentokrát už má i jméno - tedy Johny Pětka - a přivezl si spoustu nových vychytávek. Situování do New Yorku, kde musí být náš robůtek neustále pod dozorem, protože prostě miluje data(!), celkovému ději jen pomohlo. Paradoxně, část filmu vůbec není komedie, ale spíš velmi smutná úvaha nad nulovou nadějí těch odlišných zařadit se do společnosti, která je vždy krutě odmítne. V závěru je dvojka dokonce mnohonásobněji emotivnější a napínavější než jednička, a to také díky perfektnímu soundtracku. 70% (17.08.2010)

Krásne nostalgické spomienky na návštevu kina v ranných deväťdesiatych rokov v kine Devín. Po desaťročiach tento filmík samozrejme už tak nefungoval, avšak stále ide o slušnú rodinnú zábavu. Základom úspechu je však stále solídny ústredný nápad a nejaké nové sa k prvému, o niečo lepšiemu filmu nepridávajú. Vtipné je, že tu spoznávate exteriéry Toronta, ale príbeh sa odohráva v USA. (29.12.2019)

První film, který jsem kdy viděl v kině. Nevím, jestli mě víc nadchl on nebo kino jako takové. Jinak než za 5 to ale nejde, protože dojmy ve mě přetrvaly a ten film si ještě pořád pamatuju. Moje mamka byla vždycky odpůrkyně kin, přičemž nám dětem argumentovala tím, že za rok ty filmy stejně budou v televizi. Vzala mě teda mamka kámošova. Děkuju jí za to, protože takový pocity v kině bych chtěl zase někdy zažít. Už to ale asi nejde, všechno je jednou poprvé a zároveň naposled, s jedinečnou atmosférou, která se vpije do srdce a občas je cítit její sladkobolnou vůni. Někdy si to pustím aspoň na počítači, už teď se těším :) (25.05.2012)