Inferno

Ve srovnání s tematicky obdobnou výbornou Suspirií zklamání. Předně bych zmínil, že mi film nepřišel jako horor, často je naprosto chladný a se slepým nábojem - viz gilotina, plivance krve... Příběhy nikdy u Argenta za moc nestály, což u něho bývá pochopitelné, neboť sahal až na výjimky do oblasti literárního braku. Ale zde je ten děj tak matný, že si jej pamatuji jen v hrubých rysech a někdy mi přišlo, že místo padesáti minut se koukám už dvě hodiny. Trn z paty akorát filmu tahá podařená vizuální stránka (ve srovnání se zmíněnou Suspirií je ale poloviční) a jako vždy dobrý soundtrack od Goblin (narozdíl od melodie mě však zaujal text, provázaný s filmem). Jestli jsem psal, že je dobré, že krom detektivek umí Argento vyjádřit hororem nějakou myšlenku, zde bych ho moc nepochválil... Škoda, že jako horor, kterým Inferno primárně je, často selhává (ale pár lekaček dobrých bylo, uznávám), jinak by si teoreticky zasloužilo i lepší než průměrné hodnocení. (29.07.2009)

Dario Argento se ve svém nejdražším a nejodvázanějším filmu zcela odtrhl od reality a vytvořil si v něm vlastní fantasmagorický vesmír, ve kterém dal plný průchod svým hororovým fantaziím. Interiér hotelu, v němž se většina děje odehrává, je architektonicky nesmyslný a připomíná spíš divadelní jeviště, konstantně zalité křiklavě barevnými světly, vycházejícími neznámo odkud. Hlavní postavy, které se střídají každých dvacet minut, jsou jen bezmocné figurky v rukou zlovolných sil a umírají velmi nepravděpodobnými, zato vizuálně poutavými způsoby. Argento kvůli navození snové logiky hercům dokonce nařizoval, aby se před kamerou chovali tak, jak by se normálně nechovali. Inferno bývá mnohými kritizováno kvůli nesouvislému a absurdnímu ději, stupidním dialogům a příšerným hereckým výkonům. Jiní ho zase vnímají jako pozoruhodné autobiografické snové dílo ve Felliniho tradici. Podle Argenta jde o jeden z jeho nejupřímnějších a nejčistších filmů, na který ovšem nemá moc dobré vzpomínky. Kvůli vážné nemoci musel některé scény režírovat vleže a párkrát ho dokonce zastoupil proslulý Mario Bava, který měl na starosti druhý štáb (natočil např. známou scénu v zatopeném tanečním sále). Výsledek je ryzí hororová symfonie, jejíž síla spočívá v Argentově vizuální virtuozitě, surreálné výpravě a burácivém rockově-operním soundtracku. (07.09.2023)

Po Suspirii druhá Argentova čarodějnická storka/hororová pohádka/část trilogie o Matkách, opět zasazená do luxusních, psychedelicky nasvícených gotických kulis tajuplného domu, kterým se nese šepot a jehož obyvatele někdo krájí, do čehož občas komicky zasáhnou i okolní zvířata. Dlouhé scény vražd jsou jen chatrně spojeny řídkým dějem, postavy nezajímavé a hlavní herec podává tragický výkon, potěšila mě ale Daria Nicolodi, pro jejíž půvab mám slabost. Ústřední vypalovačka super, měla se tam protočit víckrát, než jen na konci. Trochu mi to připomnělo Malpertuis a závěrečná scéna, kde - SPOJLER - se hrdina setkává s architektem domu a ten mu vše vysvětlí - mi připomněla závěr Matrix Reloaded :D (20.10.2015)

Už úvodná (najlepšia) scéna ukazuje to, akým skvelým režisérom a hrozným scenáristom bol Argento. Krásna mladá žena zablúdi do podzemia, ktoré hmýri neónovými farbami. Tam nájde dieru v zemi s vodou, do ktorej jej spadne brošňa. Keď ju nevie vybrať, vyzuje si topánky (!) a celá sa oblečená ponorí do vody. Tam je zaplavená miestnosť v klasicistickom štýle, ktorá je opäť plná farieb (odkiaľ tam vlastne ide svetlo?). Zrazu tam vplávajú mŕtvoly a žena tak hľadá hladinu, neberie do ruky topánky, ktoré tam nechala, ale rovno bosá, mokrá a polonahá uteká preč. Argento v dobrom aj zlom: neskutočne stupídne správanie postáv vyštylizované do monumentálnej hororovej opery. Snové, mrazivé, temné... ale zároveň až hypnoticky pomalé, bez vnútornej logiky a nadväznosti scén a s úplným nezáujmom Argenta servírovať čo i len trochu konzistentný príbeh, kde sa postavy nesprávajú ako po lobotómii. Inferno dozaista patrí do kanónu talianskej produkcie, ale nie je to láska ako Suspiria. 7/10 (06.07.2006)

V Ríme, New Yorku a v nemeckom Freiburgu sídlia Tri Matky, ktoré za pomoci smútku, plaču a temnoty vládnu celému svetu. Najstaršia Mater Suspiriorum (Matka vzdychov) žije vo Freiburgu. Mater Lachrymarum (Matka sĺz) je z Ríma a najmladšia a najkrutejšia Mater Tenebrarum (Matka temnoty) prebýva v New Yorku. Všetky sú Matky a zároveň aj Sestry. Pôda na ktorej majú postavené svoje sídla nasiakla zárodkami smrteľnej nákazy a celé okolie preto hrozivo zapácha. Tieto tri bytosti (trojjediná nesvätá trojica) majú jedno spoločné desivé meno - Smrť. ***** (13.09.2015)