MINDHUNTER: Lovci myšlenek

Fascinující cesta do mysli psychopatů. David Fincher a Netflix. Když vidíte tuto kombinaci, musí prostě zaujmout vaši pozornost. Netflix poslední dobou točí jednu velkou parádu za druhou. A co je skvělé na tomto seriálu? To, že už od počátku má velice zajímavý námět, který vás přinutí se chtít ponořit hlouběji. Obsazení hlavního protagonisty Holdena Forda je povedené a člověka by ani na chvilku nenapadlo hledat v něm někoho, kdo hrál v Glee. Tady jsou totiž jeho herecké výkony na pomezí dokonalosti. Příjemným bonusem je i jeho kolega Bill Tench, jehož striktní postoj jak k řešení případů, tak k vyslýchání vrahů, je příjemným okořeněním. Dá se tedy říct, že psychologie postav a celkového příbehu je velice zajímavá. Atmosféra doby je dokonalá, hudba je trefná a proměna hlavního hrdiny mě baví. Třešničkou na dortu jsou ale samozřejmě rozhovory s vrahy. Tyto dialogy jsou místama neskutečně silné, vtahující a přinášejí skutečně prvotřídní zážitek. Zejména první dva díly a hovory s Edmundem Kemperem (podoba jak řemen a ztvárnění role naprosto neskutečné). Není to kdovíjak akční a zas tolik se toho zde neděje, ale je to výtečná sonda do mysli sériových vrahů při jejich zpovídání. Už dlouho jsem neviděla seriál, který by působil tak filmově dobrě. - "How do we get ahead of crazy if we don't know how crazy thinks?" (18.09.2019)

Zatímco u House of Cards jsem až příliš bolestivě vnímal rozdíly mezi díly, které natáčel David Fincher, a těmi ostatními, u Mindhuntera jsem podobným problémem netrpěl. Do značné míry je to způsobeno skvěle vymyšleným příběhem, ve kterém jsou jednotlivé díly natolik provázané, že je od sebe nejde moc oddělovat, zároveň je ale třeba ocenit, nakolik se zbylá trojice režisérů adaptovala na Fincherův chirurgicky pečlivý styl a důraz na nenápadné vyvolávání hutného napětí. David jim bezpochyby stál za zády. Jinak obrovská radost ze seriálu, který je v podstatě Zodiacem na ploše osmi hodin. Je fajn, že tvůrčí tým rezignoval na detektivku v klasickém slova smyslu, protože na pátrání se tu hraje až ve druhém, možná i třetím plánu. Vše startuje se studií myslí vrahů, studie se následně aplikuje v praxi, aby pak dále měla vliv i na osobní životy jednotlivých protagonistů. Vše je do sebe přitom takřka neoddělitelně zaklesnuto, takže je pro diváka velmi složité tvořit si předpoklady o tom, co uvidí v následující části. Plus výborně vystavěný vývoj ústřední postavy, Jonathan Groff je možná vzhledově kombinací Henryho Cavilla a Taylora Kitsche, ale oba je o třídu přehrává. Jediná výtka? Čekal jsem uzavřenou minisérii, ale opět je třeba očekávat druhou sérii. Tak uvidíme, kam se projekt podaří příště posunout. 95 % (30.01.2018)

// Fincher v klasicky fincherovském dramatu precizně roztaženém do deseti postupně gradujících epizod, vesele směřujících k mrazivému finále, kdy si divák stejně jako hlavní postavy uvědomí - že vlastně neví vůbec nic. Sežráno i s navijákem. Přerod Jonathana Groffa geniální (a na konci mi došlo, proč byl obsazen), soundtrack chci okamžitě domů, a kde je sakra ta druhá řada? 9/10 (16.10.2017)

První díl, paradoxně od Finchera, asi nejslabší - prostě se jen tak pozvolně vyloží karty na stůl a v té přemíře dialogů to není bůhvíjak zajímavé, ale od druhého dílu, od setkání s Edem Kamperem, se to začně rozjíždět a vy jen fascinovaně sledujete přerod hlavního hrdiny od bezejmenného ucha k arogantnímu geniálnímu vyšetřovateli. Výslech týpka v posledním díle považuju vůbec za to nejlepší, co jsem za poslední roky v seriálové tvorbě viděl. Okamžitě sem s 2.sérií! (09.01.2018)

I když je Fincher se seriálem spojen „pouze“ jako výkonný producent a režisér čtyř epizod (první dvě a poslední dvě), jeho rukopis je patrný ze všech dílů – chladné barevné tónování, odosobněná prostředí, cynický humor, chirurgicky přesný střih, obezřetné vedení naší pozornosti, symetrické kompozice, skeptický pohled na mezilidské vztahy… (plus řada vizuálních či slovních citací z Fincherových dřívějších filmů). Jen občas si dovolí nějaký stylistický úlet, zpravidla podmíněný dobou, ve které se seriál odehrává, například stíračku nebo střihovou montáž s rozvernou rockovou hudbou. Jeho perfekcionistický způsob inscenování (zejména) dialogových scén, při nichž hraje roli každé přeostření nebo změna pozice kamery a které tím připomínají klinické studie chování pachatelů i vyšetřovatelů, přejali také ostatní režiséři, Andrew Douglas, Asif Kapadia a Tobias Lindholm, takže nebýt úvodních titulků, zřejmě byste ani nepoznali, kdo režíroval kterou epizodu. Společně dokázali látku, které hrozila divadelní strnulost, proměnit ve velmi „filmově“ vypadající počin pro trpělivé a pozorné diváky, který je radost sledovat a analyzovat od první do poslední minuty. Trochu obsáhleji zde. (16.10.2017)