Z makovej hôrky

Jasně, člověk cítí, že do absolutnosti některých Hayaových mástrpísů tam přecejen ještě kus schází, ale i tak je to zase a znova jako hřejivé pohlazení a já tenhle svět ve kterém si jdou všichni s úsměvem vstříc prostě podpořím kdykoliv a kdekoliv. "Radši tě doprovodím, náš filosof by tě mohl obklíčit..." :D (02.03.2015)

Takhle přesně by se mělo tvářit brilantní zpracování v kombinaci s dějem na PYČU! Celé se to točí okolo dřevěné stavby, jež svou výškou konkuruje vysílači v Torontu a šířkou veskrze populární hrobce v Indii. Scénárista delegoval všechny povinnosti na ženy ergo neustále je k vidění kýbl rýže na sporáků, krájení pórku na čínu (Japonci tomu asi říkají jinak) či deset litrů vody vařené za účelem pití čaje. Nelze nemilovat pro diváky vysvobozující konce! 52% Celosvětový výdělek k 24. 8. 2014: $61,459,425, což je 2,79 násobek budgetu (24.08.2014)

Jedna z nejcivilnějších a příběhovým zasazením nejobyčejnějších ghibliovek je zároveň jednou z nejlepších. Goro vkládá do otcova scénáře až zarážející množství detailů a naprosto chápu, že se po takhle mravenčí práci odmlčel na dlouhých devět let. A že co se týče klasické animace, kterou od studia s Totorem ve znaku známe, to byl dost možná i jeho příspěvek poslední. Pokud ano, zůstal po něm pravý poklad. Těch nenápadných vtípků, těch bolavých vzpomínek zralého věku nebo naopak upřímně obnažených emocí, které umí přinést jen dospívání - toho všeho jsem dostal na několik snímků dopředu. (30.09.2021)

I na druhé shlédnutí zůstává můj názor nezměněný - pěkný, poutavý a zábavný příběh jehož kvalita se v průběhu sledování neustále zvyšuje a vtahuje diváka více a více, na milou a dojemnou romanci zbylo prostoru víc než dost. Oproti tomu místní klubovna je vážně překrásně kouzelný bordel a její obyvatelé jsou ze značné části dokonalí pošuci :-) Animace občas nabízí opravdu krásné záběry a scenérie, studio Ghibli se prostě nezapře. Hudba ukazuje dvě stránky - ta instrumentální mne absolutně neoslovila (mistr Hisaishi to vážně není), ale zpívané skladby se velmi zdařily. Přes veškeré kvality tu ale chybí to něco nepopsatelného - to Goro nenabídne, Hayao je přecijen o trochu vyšší liga. 85% (30.04.2017)

Pomalý, nekonfliktní a nedramatický - přízviska, která by jindy značila negativa, v případě druhého režijního počinu Goróa Mijazakiho představují slova chvály a konstatování znaků výjimečného díla. V překotné době, v kontextu hyperafektované japonské kinematografie a obzvláště pak v rámci tamní hysterické animované tvorby představuje "From Up on Poppy Hill" unikátní skvost. Obzvlášť když uvážíme, že se žánrově jedná o romanci a nostalgický film ze zlatých let dvacátého století a když jej porovnáme s jinými takovýmito filmy japonské produkce posledních deseti let. Zatímco kasovní trhák "Always - Sunset on Third Street" a jeho sequely i napodobitelé po vzoru "Vyprávěj" charakterizuje obsesivní ulpívání na detailech výpravy či titěrné oživování ikonických budov příslušné doby za pomoci speciálních efektů a až propagandistické vyzdvihování tradičních hodnot zosobněných pitoreskními figurami, projekt Studia Ghibli se drží decentně při zemi a historické dějiště si bere jen jako opodstatnění pro styl vyprávění o mladických nadějích. Že se jedná o historickou éru divák pozná až mimoděk z prvků v druhém plánu a konkrétní určení roku děje přichází až cca v polovině filmu v podobě plakátů na nadcházející olympiádu. Stejně tak i zdejší romance nejen že se vyhýbá genderovým schématům jinak v anime glorifikovaným a hypertrofovaným, ale zcela postrádá jakýkoli afekt, i strojenou cudnost. Vztah ústřední dvojice je naopak i bez přemíry slov úžasně hluboký a dramatický. Jen se stejně jako vše ve zdejším vyprávění odvíjí v decentních a velmi pozvolně se vyjevujících projevech. Jestliže režisérovy předchozí "Příběhy ze Zeměmoří" zatěžovaly ohromná přemíra děje a obšírnost světa a jeho mytologie, pak "From Up on Poppy Hill" je jeho důsledným protipólem - příběh, který by jinde vydal na jednu epizodu seriálu zde dostává veškerý prostor ke klidnému rozvinutí. Dějové zvraty zde mají podobu klidně konstatovaných a vyrovnaně přijímaných sdělení a dramatický vývoj nemá podobu strmé sinusoidy, nýbrž připomíná spíše vlnky na poklidném moři. Právě těmito postupy se podařilo vytvořit retro film, který diváka pohltí svou podmanivou atmosférou starých bezstarostných časů, ale při tom nikdy nesklouzne do melancholie. (21.04.2015)