Hmyz

Myslel jsem si, že na Hmyz budu pět minut nevěříčně zírat a pak ho vypnu. Ale nestalo se, vydržel jsem do konce a místy se i opravdu dobře bavil. A to jsem od Švankmajera nic jiného neviděl. Takže  úspěch. A dokonce mi přišlo, že si to i herci užili a bavilo je to. Ostatně, herecká parta se sešla dobrá (i když dámy jsem neznal a brali mě míň než pánové.) Ale s panem Lábusem bych si hned zaválel tu kuličku. (01.02.2019)

Asi takhle. Ty zcizující brechtovské prvky mi nevadily, přece jen divadlo se hraje i s těmito zcizujícími technikami. Některé scény jsou docela kouzelné a napínavé a dobře zahrané - třeba zabití cvrčkové při zalévání. Nějak jsem nepochopil ty monology páně Lábusovy postavy. Avšak filmu by hodně pomohlo, kdyby byl o hodně kratší. Celková délka jej sráží s každou přibývající minutou, některé scény a myšlenky už se jen opakují, prostě ten námět neutáhne celý film. Je fajn, že se tady pan Švankmajer krotí ohledně animace a perverzit, ale přece jen to nemá takovou sílu výpovědi nebo nějakého přesahu, pro které by stálo za to sledovat film celý, a ne raději po kouskách (jak tu někdo psal, jako úvod seriálu by to možná bylo dobré), nebo které by divákovi něco zajímavého, neotřelého a třebas i poučného daly. Víte, podle mne by film měl být buď čistou zábavou pro oddech, nebo se snažit říct nějakou myšlenku (někdy jen poetickou a náladovou), ale to mi tady chybí. Jaké vlastně je ústřední téma tohoto filmu, co chce tak vehementně říct? Třeba u Tarkovského Nostalgie je to jasné, u Blade Runnera taky, dokonce i takové československé Plavení hříbat má zcela jasné téma a poselství. Ale tohle nevím, fakt ne. Hra pro hru, umění pro umění, zcizení pro zcizení. (06.09.2019)

Jeník evidentně zatoužil po rekviem snad urputněji než jedna známá egoistická vypitá mrtvola po prezidentském pohřbu. A ostuda je z toho téměř srovnatelná. Dříve solidně čipernému a mile úchylnému dědkovi už totiž stařecká demence zjevně sežrala jak libido a všechny deviace, tak tvůrčí invenci a soudnost, tudíž si to na epitaf přisenilnil s naprosto neuseditelnou, totálně prázdnou, impotentní, otravnou a peklotyčně nudnou pičózou za každou cenu. Pičózou, za níž by ho bratři Čapkové, a já s nimi, akorát tak zhnuseně nechali pochcat Dášenkou, načež by ho přinutili sežrat entomologický výběr těch nejhnusnějších brouků, což by možná jeho osteoporóznímu egu alespoň trochu přiblížilo divákovy pocity z téhle útrpné alzheimerické sračky. Surrealistické jako sny o slintání si na bradu po lobotomii, plné tumoru natolik absurdního, že by si u něj musel hepatitickými prsty násilně zvedat koutky i certifikovaný narkoman, co normálně mívá nezastavitelné záchvaty smíchu při suchém pronesení slova „bagr“, a napěchované metaforami tak sofistikovanými, že by je kromě jako vždy mimózních artových hnědopichů dekryptovali pouze pacienti Centra pro léčbu geriatrických malformací. Prostě snad horší než downí balet podle Karafiáta a trestuhodné plýtvání skvělými herci. Sorryjako, mistře, ale měl jste odejít důstojně při Vyšilování. (28.05.2018)

Pokud by mi předtím někdo řekl, že je to vlastně film o filmu (pan Švankmajer sice říkal, že mi to říkal) tak by se mi to asi líbilo víc. Ale protože jsem ty režijní vsuvky nečekala, tak mi dost vadily. Takže místy se mi to líbilo moc, ale asi bych to už znova vidět nemusela, zrovna jako hru od bratří Čapků. (20.02.2018)

"Vstávej a krop!" Asi ne rozlučka, jakou by si přál zarytý Švankmajerův fanoušek, ale taková, jaká vyčnívá nad jeho posledními filmy. Animace je poskrovnu a typická práce se zvukem a obrazotvorností je záměrně narušována zcizovacími vsuvkami "filmu o filmu". Právě tehdy však vzniká něco "navíc", nemluvě o tom, že je to velmi vtipné. (18.02.2018)