Kabaret

Já mám bohužel až moc velkou averzi k Lize Minnelliové, abych mohl dát pět hvězdiček. Ta ženská mě prostě svým zjevem a hereckým projevem přímo odpuzuje. Ani scény z kabaretu mi nedělaly zrovna nějaké velké potěšení, protože tyhle humusáky já nemusím. Nicméně ten film byl dobrý, hořce vtipný, měl spád a hudba a písně se mi také líbily, jen ta Liza...ach jo! (29.05.2007)

Stala se zvláštní věc. Já si z celého filmu pamatuju pouze ta kabaretní čísla a velké černé oči Lizy Minnelli. To ostaní se někam odpařilo, zřejmě jsem to dehrávající se drama mezi těmi čísly nepovažovala za důležité, protože jinak si to neumím vysvětlit. Podotýkám, že jsem nebyla unavená a soustředila jsem se pouze na film. Viděno v původním znění s titulky. (14.09.2011)

ať přemýšlím, jak přemýšlím, vlastně na tomhle filmu nemůžu najít cokoli, co by mi vadilo... ač obecně muzikálové snímky (až na pár srdečních záležitostí) nevyhledávám, kabaret tomuto žánru dělá čest a dobré jméno... choreografie i písně jsou umě napasovány do fantastických scén se skvělým střihem a prostě jedinečnou lizou minnelli, jejíž výkon je bez přehánění alfou a omegou celého příběhu... při kontrastech frivolna s nastupujícím nacismem běhá mráz po zádech a kabaretní groteska s již zmíněnými geniálními prostřihy sugestivně a ironicky parafrázuje tuto (ne)šťastnou dobu... 90% (14.09.2011)

Pozrel som si kúsok tohto oslavovaného diela, aby som mal istotu, že moje hodnotenie podľa spomienok je v poriadku. Nie je celkom v poriadku. Tvoria ho jedny z najslabších troch hviezdičiek, ktoré som udelil. Prakticky nič ma na tomto diele nezaujalo, a aj keď pominiem fakt, že Lizu Minnelli neznášam, bolo tam dosť dôvodov na mierne rozčúlenie sa. A bolo preto v rámci psychohygieny rozumné, že som Kabaret nedopozeral. (18.06.2012)

Inovativní muzikál s nadčasovým poselstvím, jehož kabaretní rámec důvtipně prostupuje tkanivem příběhů, pootvírá možnosti jejich jiného rozumění a uzavírá se jen zdánlivě - právě tak jako scénická férie. Písničky zdaleka nedoznívají a divadlo se hraje i v hledišti a na ulicích. Předstírání, podvádění či sebeklam v osobním životě předznamenávají panoramatické národněsocialistické sebeobelhávání celého národa (které přesně charakterizovala Hannah Arendtová v knize Eichmann v Jeruzalémě). Propad do divadelnosti co existenciálního modu v devatenáctém století se v těchto letech ještě prohlubuje vyznáním lži jako pravdy, v jejímž jméně se smí spáchat jakýkoliv zločin. Kabaret co protipól Wagnerovy opery, dezinterpretovaného hudebního emblému této quasi-kultury, se paradoxně jeví jako pravdivější než zneuctění klasiků i (veřejný) život sám. Obnažuje tělo v jeho groteskní animalitě jako nástroj rozeznívaný neovladatelnými emocemi a kontrastuje se strohým stejnokrojem davu (skvěle vystiženým venkovskou veselicí, v níž je každý vesničan oděn právě jen tou svou uniformou – a s ní ztotožněn). „Willkommen, bienvenue, welcome / im Cabaret, au Cabaret, to Cabaret.“ (18.10.2015)