F jako fotři

Chválim námet, veľmi dobrý, a pre mňa ako fanúšika punk-rockovej hudby o to lepší. Skvelý kontrast medzi mužmi, ktorým otcovstvo a založenie rodiny doslova zmenilo tvár (a dozaista aj srdce) a razom sa z tvrdých punk-rockerov pohŕdajúcich normami a pravidlami stali oddaní a starostliví oteckovia (teda aspoň v čase, keď sú práve neni na nejakej nekonečnej koncertnej šnúre). Námetovo parádna, ale čo sa týka spracovania, tak to zas až taká sláva nebola. Nieže by som sa nebodaj nudil, ale proste nebolo to ono. Čakal som viac. (16.09.2015)

Punk, koncerty, tours, davy lidí, nevázanost, alkohol, drogy, život jako jedna velká jízda... Jak se ale tohle změní, když se vám narodí dítě? Přizpůsobíte se? Jak se změní vaše pocity, vnímání, pohled na život? Andrea Blaugrund zobrazuje proměnu leadra punkerů Pennywise i dalších drsných hudebníků, jejich výpovědi, myšlenky i pocity při půlročním odloučení od rodiny. Dokument vás už od prvních sekund díky úderné hudbě, akčnímu střihu i otevřeným výpovědím slavných hudebníků vtáhne do sebe. Prožijete si celou škálu emocí od nadšení z punku, pobavení z úsměvných scén z rodinného života až po dojemné úvahy o důležitosti rodiny - vlastních dětech i rodičích. Perfektně zpracovaný dokument přímo sálající skvělou atmosférou, který navíc ukazuje, že ti drsní punkeři jsou většinou obyčejní milí chlapi, kteří to mají v hlavě dost srovnaný. (07.07.2011)

Pro mě také velké festivalové překvapení. Zajímavostí pro mě bylo, že každý si prožil se svým odcem peklo a přitom se ke svým dětem chovali úplně jinak. Z toho usuzuji, že sice Freudova teorie je správná, avšak nepůsobí na punkáče nebo alespoň ne na ty americký. Podle mě nemůže být punkáčem ten kdo má děti, manželku, velký auto...to popírá celýho punkáče...pak už je to jen byznys. Co americkýmu punku jde tak mluvit sprostě, když hráli Pennywise na mightysounds, naučil jsem se spoustu sprostých slov. Dokument za to určitě stojí. (26.07.2011)

Chápu bezprostřední nadšení diváků z předložených příběhů a proto také všechna pozitivní hodnocení. Mám-li ale hodnotit tento snímek jako dokument v evropském objektivním smyslu, nelze nedospět k závěru, že jde o velmi schematický, manipulativní a scénářem řízený americký komerční "dokument". Jak i z diskuze s tvůrkyněmi - režisérkou a produkční vyplynulo, sestavovaly z oněch zmíněných180 hodin natočeného materiálů výběr podle svého scénáře, který má nejprve diváka šokovat (vhled do "obscénní" subkultury punku), pak pobavit (scény jak si pokérovaní punkeři pohrávají se svými ratolestmi) a nakonec dojmout (přeměna životních hodnot punkerů, přechod k familiérnosti a sentimentální výpovědi se slzami v očích). Ano, to se povedlo - autorky takto dostaly diváky a sál byl satisfikován koncentrací pozitivních emocí a stavů, které ze sebe aktéři vpravdě těžce zkoušení životem dorazivší k zásadním životním mezníkům prožili a naplno je projevili. Svoji výtku bych shrnul tak, že bych upřesnil žánr dokumentu nebo přidal podtitul ve smyslu, že nejde o dokument o punku nebo punkerech ani o punkerech otcích, nýbrž o punkerech otcích, u kterých převládl otcovství nad jejich původním přesvědčením. Ostatně zajímavé by mohly být reakce z auditoria aktivních přesvědčených punkerů, kterým by asi nezbylo než konstatovat, že aktéři tohoto dokumentu jsou v podstatě odpadlíci, slaboši a konformisté. Praví punkeři byli přece ti, co se opravdu těch 30 let nedožili. Koneckonců scénář dokumentu se odvíjel pravděpodobně také od toho, že sama režisérka punkerka není a nebyla a je trojnásobnou matkou.. I v samém dokumentu zazněno, že o punku to přestalo být pro kapely v okamžiku, kdy se muzikou začaly živit a vydělávat si (prodeje nahrávek, následně koncertní turné). Pak snad přece nemusí být pro někoho tak uchvacující, že muzikant profesionál si pořídí rodinu a snaží se ji uživit. (09.07.2011)

Nejmilejší překvapení festivalu - téměř žádná očekávání , o to větší radost mi tenhle dokument přinesl. Výborně namíchaný koktejl z koncertů drsných punkových kapel dohromady se záběry frontmanů týchž kapel stojících v růžových pokojích svých dcer, nosící batolata v pažích potetovaných, hodně smíchu, hodně dojetí. Zajímalo by mne, zda režisérka při své cestě do do jemné muzikantovy duše sesbírala hodně materiálu taky z odvrácené strany, z rodin nefunkčních, rozvrácených. Ale je pravda, že dokument o špatných otcích by nepřinesl takovou radost a porozumění jako tenhle skvělý snímek. Vřele doporučuju a doufám, že se u nás najde osvícený distributor....snad ta paní z České televize nebyla jen vrátná.... (09.07.2011)