jusek

Lovec jelenů není jen o kontrastu bezstarostného života před válkou a poválečné deziluze a nekonečných útrap, které válka zanechala. Film je především o velkém přátelství hlavních hrdinů a o jeho limitech, které krystalizují v podmínkách válečné zkušenosti. Michael během zajetí a úniku nezaváhal a svým kamarádům hrdinsky pomohl dostat se z džungle. Ale co následovalo? Jeden kamarád ztratil obě nohy a jeho manželka psychicky zkolabovala. Druhý zůstal ve Vietnamu, když propadl závislosti na hře se smrtí-ruské ruletě. Z děje tak vyvstává otázka, do jaké míry je hrdinstvím zachránit přátele, když jejich život je nadále tak jako tak v troskách? Resp. je takové důsledky možno vůbec předvídat, nebo je přirozené později si klást za vinu, že všechno mohlo být jinak. To je doplněno morálním konfliktem hlavního hrdiny spočívajícím v tom, že ta, kterou vždy tajně miloval, je nyní dostupná ovšem za cenu ztráty kamaráda, přičemž ve chvíli, kdy se Michael rozhodne pro něj vrátit, je příliš pozdě. Paradoxní je závěr, kdy Nick umírá výstřelem při ruské ruletě, ač se mu to Michael snaží rozmluvit, když právě Michael byl tím, kdo mu ji vnutil hrát, aby se zachránili ze zajetí vietkongu.

K autorům pokusu o vystihnutí typických sparťanských fanoušků mám několik výhrad, jež víceméně bohužel převažují nad pozitivy. Za prvé jde o formu, jíž je jakýsi neuchopitelný formát oficiálně vydávaný za dokument. Také ho tak možná masové laické publikum bude vnímat, vždyť většina "normálních spořádaných" občanů mezi ožralé hlučící primitivy na fotbalové zápasy přece nechodí. A tudíž ani ale nemá ponětí, o čem fotbalové prostředí vůbec je, nicméně automaticky přebírá všechny negativní stereotypy podsouvané médii. Vadí mi, že projekt má od začátku scénář minimálně v podobě výběru dotyčných "typických" postav a to ať už jde o herce nebo neherce, všichni s natáčením souhlasili a teď nechci spekulovat, zda byli i instruováni, v jaké podobě se mají projevovat, ale místy mi jsem jim nevěřil, prostě přehrávali. Samostatnou otázkou je, zda byli tito honorováni za účast na projektu. Vůbec k autentičnosti měli blízko snad jen kluci z přípravky, letenský hlasatel a pak Čapoun a spol (který zrovna na svůj výkon i se Zelenkou hrdý být nemůže). To, že peprné reakce postav vyzněly kolikrát dost vtipně a divácky atraktivně považuji spíš za vedlejší produkt. Vsadím se, že kdyby měl divák sledovat jen jedinou ze skupinek po celých devadesát minut utkání, umřel by nudou. Strašákova self promotion (a ještě k tomu na Letné) mě vysloveně jakožto sparťanského příznivce uráží. Člověk zainteresovaný v českém fanouškovském prostředí ale dávno ví, že mediální obraz je jednou z jeho dlouhodobých priorit..Vyloženě neautenticky působí fakt, že ani jedna kamera nezabírala sparťanský kotel, přičemž ten během derby prakticky atmosféru zápasu utváří; i co týká fotbalových fanoušků z kotle, měl by být záběr na ultrasáka z kotle co nejreprezentativnější, když už se chtěli autoři trefit do fanouškovský stereotypů. To, že evidentně nikdo z kotle s nahráváním nesouhlasil, je pak už ale riziko a problém autorů. Samozřejmě, spousta hlášek mě v "dokumentu" pobavila, ale jelikož zápasy navštěvuji už pěknou řádku let, slyšel jsem i lepší projevy, než ty zde publikované. Nekompaktně na mě působila i jistá umělecká ambice autorů proložit projevy fanoušků statickými záběry na krajinu, stolek s občerstvením. Ač má dílo čím zaujmout publikum, přetrvává ve mě pocit nedotaženosti a překombinované schématičnosti, jakoby sami autoři čekali, co z toho nakonec vypadne. Na počátku možná dobrá myšlenka byla pokažena tím, že bylo přijato levné řešení - hybrid mezi regulérním hraným dokumentem či filmem o derby a mezi autenticky objektivním dokumentem s neutrálním přístupem autorů.

Škoda nevyužitého potenciálu, které dané historické období nabízelo, po zdařilém Protektorovi nebo Poutech jsem čekal více i od tohoto dílka. Detektivní linie příběhu byla až moc jednoduchá a do politické stránky se nešlo příliš hluboko. Herecké výkony Trojana a Kocha vysoce kvalitní, ale to je tak všechno. Někteří další herci např. Taclík ale i Štěpnička působili, jako by si svoji promluvu přečetli pět minut před natáčením scény, totálně nepřirozeně. Naštěstí moc dalších postav vlastně ani nepromlouvalo. Dále je třeba vytknout hudbu, to tvůrci opravdu přehnali, chvílema jsem měl dojem, že sleduji Batmana. Něco komornějšího by naopak dovolilo více vyniknout příběhu.

Chápu bezprostřední nadšení diváků z předložených příběhů a proto také všechna pozitivní hodnocení. Mám-li ale hodnotit tento snímek jako dokument v evropském objektivním smyslu, nelze nedospět k závěru, že jde o velmi schematický, manipulativní a scénářem řízený americký komerční "dokument". Jak i z diskuze s tvůrkyněmi - režisérkou a produkční vyplynulo, sestavovaly z oněch zmíněných180 hodin natočeného materiálů výběr podle svého scénáře, který má nejprve diváka šokovat (vhled do "obscénní" subkultury punku), pak pobavit (scény jak si pokérovaní punkeři pohrávají se svými ratolestmi) a nakonec dojmout (přeměna životních hodnot punkerů, přechod k familiérnosti a sentimentální výpovědi se slzami v očích). Ano, to se povedlo - autorky takto dostaly diváky a sál byl satisfikován koncentrací pozitivních emocí a stavů, které ze sebe aktéři vpravdě těžce zkoušení životem dorazivší k zásadním životním mezníkům prožili a naplno je projevili. Svoji výtku bych shrnul tak, že bych upřesnil žánr dokumentu nebo přidal podtitul ve smyslu, že nejde o dokument o punku nebo punkerech ani o punkerech otcích, nýbrž o punkerech otcích, u kterých převládl otcovství nad jejich původním přesvědčením. Ostatně zajímavé by mohly být reakce z auditoria aktivních přesvědčených punkerů, kterým by asi nezbylo než konstatovat, že aktéři tohoto dokumentu jsou v podstatě odpadlíci, slaboši a konformisté. Praví punkeři byli přece ti, co se opravdu těch 30 let nedožili. Koneckonců scénář dokumentu se odvíjel pravděpodobně také od toho, že sama režisérka punkerka není a nebyla a je trojnásobnou matkou.. I v samém dokumentu zazněno, že o punku to přestalo být pro kapely v okamžiku, kdy se muzikou začaly živit a vydělávat si (prodeje nahrávek, následně koncertní turné). Pak snad přece nemusí být pro někoho tak uchvacující, že muzikant profesionál si pořídí rodinu a snaží se ji uživit.

Od začátku filmu jsem si kladl otázku, co na tomto nepolitickém spíše psychologickém dramatu mohlo cenzorům tolik vadit, že ho zakázali. Odpověď přišla až v samém závěru ruku v ruce s přeměnou hlavního hrdiny. Pepíček byl původně infantilní, naivní, romantický a zakomplexovaný introvert, který se vybíjel týráním pejska. Nejdůležitější na světě pro něj byl svět jeho představ, jak se stará o svůj maják na přímořských útesech. Doma se o něj starala maminka, ve městě byl mezi lidmi terčem posměchu za svoji zaostalost, v zaměstnání byl za svůj dobrácký přístup k vězňům zneužit muklem, se kterým ho dokonce začala podvádět jeho vlastní manželka, mimochodem další obecní podivínka. Kvůli útěku vězně ho i ředitel věznice seřval jako neschopného zaměstnance a nasadí na něj dozorce Pěnkavu, aby na něho donášel. Tomu, že by ho žena podváděla, odmítá uvěřit. Převrat o 180 stupňů nastává, když zjistí, že jeho manželka opravdu utekla s oním trestancem. Pepíček zavrhne svoje romantické představy a lidský přístup k vězňům, stane se z něho tuctový bachař, který se realizuje šikanováním vězňů a navenek vede spořádaný spokojený život. Zkrátka ideální bachař pro jakýkoli autoritativní režim. Film je po vizuální, hudební a samozřejmě herecké stránce vysoce precizní, jak zde zaznělo, opravdovým dozvukem nové filmové vlny šedesátých let..

Píšete, že jde o žánr: akční, krimi, mysteriózní, scifi..dobře, zkusme si to projít.. > Akční film, kde akce převažuje, ale není prvořadá. Spočívá vlastně v tom, že když se někomu chcete nabourat do snu pošle na vás komanda zabijáků a bude se vám zdát o střelbě, výbuších a krvi. > Krimi zápletka v podobě "nuceného vnuknutí myšlenky" ve společném snu. Jsou stovky realistických způsobů, jak donutit konkurenci, aby se zachovala tak jak chcete. Ekonomicky, právně, psychologicky, násilím atd..Proč něco udělat jednoduše, když to jde složitě. > Mysteriozita? Asi ty vzpomínky DiCapria na jeho uhozenou ženu. Jinak jsem si nevšiml. > Scifi? Jediný scifi prvek jsou ty přístroje, na které se připojují aktéři ke společnému snu. O jejich podstatě se nic bližšího nedozvídáme, asi nás autoři nechtějí zatěžovat zbytečnými technickými detaily. Nebo spíš žádné vysvětlení nemají..Prostě to tak funguje a basta. Tak co s tím žánrem? Fantasmagorie, to je to pravé slovo. Výprava a herecké výkony nesporně výtečné, ale ten scénář je křehký. O originalitě tady nejde vůbec uvažovat. Scénáristům se podařilo rozvést pár starých dobrých myšlenek, ale sami se dostali do slepé uličky. Několikrát během filmu jsem se přistihl, že jsem něco podobného už viděl. Jde v podstatě o kompilaci Matrixu (společně se připojíme na dráty, ale místo ve virtuální realitě se kosíme ve snech.., nebo jedna z prvních scén, když Di Caprio ukazoval studentce, jak si může ve snu přetvářet fyzikální zákony a otáčet ulicemi-úplně jako scéna, když Morfeus poprvé veme Nea do matrixu) a Total Recallu (Schwarzeneggerovo dobrodružství na Marsu, kdy nebylo jasné, zda je ve snu či v realitě, dokonce za ním poslali doktůrka s pilulkou, aby se vzbudil, on ho ale oddělal :-D ). Věřím tomu, že si takovými megafilmy Nolan příjde na pěkný balík, ale já preferuju jeho ranou tvorbu jako Following, Insomnia nebo Memento. Tohle je čistá komerce s pseudo sofistikovaným obalem. Doufám, že bude následovat osud Dark Knighta a ubude zfanatizovaných pětihvězdičkových hodnocení, protože považovat tohle za 19. nejlepší film všech dob je výsměch. (Pozn. během prosince 2010 spadl už na 28. místo! :-)

celkem zdařilá kompilace filmů butterfly effect (coby kdyby..), requiem za sen nebo donnie darko (scény zoufalosti a psychických stavů..) a courious case of bejnamin button (čas jde pozadu, životní lásky..)... scifi námětu nesmrtelných lidí včetně slušně computerově zpracované výpravy budoucnosti bylo možná škoda využít pro celkem banální příběhy životních vzpomínek člověka na smrtelné loži

Film totální o ničem. Škoda V. Preisse pro takový nesmysl, byť jedině on svým výkonem film zachraňoval. Ale hlubší myšlenky ani zajívavý příběh nečekejte. Párkrát se možná pousmějete situačnímu humoru, ale to je vše.

Autoři chtěli svým snímkem upozornit na problém dětské prostituce a sexuálního zneužívání dětí v polsko-německém příhraničí. Předkládají nevině začínající příběh asi 13 či 14 letého chlapce, který se skrz vidinu rychlého zisku zaplete s pasáky a jejich klienty. Tato závažná problematika ale byla tvůrci pojata trochu naivně a lehkovážně, místo vyžadované realističnosti jsou předkládány místy až komické scény, které vyvrcholí tím, že onen mladíček vyšachuje pasáky a ovládne obchod s dětmi osobně. Kromě toho je sociální realita pohraničí velmi zjednodušena. Polská mládež je představena jako bezprizorní celek, který se baví a přežívá téměř na úrovni života slumů v Riu. Naopak Němci jsou vydáváni za pedofilní sexuální turisty. Po krátkém zamyšlení jsem dospěl k tomu, že námětem i dějem trochu připomíná scénář legendárně kontrovezního českého filmu Mandragora, kterému se však zdaleka nevyrovná. Vcelku ale film diváka zaujme, minimálně odvahou vyprávět o ožehavém tématu dnešní reality.

Rozhodně se nejedná o film pro milovníky amerických mafiánských ság. Mnozí si stěžují na absenci klasického příběhu, ale Gomorra odpovídá na otázku, co je dnes mafie vůbec sama o sobě. Zcela bez idealizace postav podává obraz o denní rutině jejích příslušníků, kteří "pracují" v různých odvětvích zločinu. Nejenže ovládají drogový byznys, ale rozšiřují svoji působnost do moderních forem trestné činnosti jako ilegálnímu obchodu s nebezpečným odpadem nebo ilegální výrobě textilu (obchod s módou v Itálii dosahuje astronomických obratů). Pro mnoho diváků je jistě zděšením zjištění, že poměry panující v neapolské Scampii připomínají prostředí gangů z latinskoamerických velkoměst. Během svého pobytu v jinak nádherné Neapoli jsem zaplaťpánbů do této čtvti nezabloudil.